Kristův kříž je pro nás stromem života

Svátek Povýšení Svatého kříže, který slavíme 14. září, má své kořeny v Jeruzalémě. Zde bylo již ve 4. křesťanském století ukazováno a předkládáno k úctě dřevo, které tradice pokládala za autentický kříž, na němž byl umučen Kristus. Legenda spojuje jeho nalezení se sv. Helenou, matkou císaře Konstantina. Tato zvyklost – úcta ke dřevu Kristova kříže – dala vzniknout části Velkopátečních obřadů, totiž uctívání kříže. Ty byly v Jeruzalémě vystavovány krom Velkého pátku také na výroční den posvěcení konstantinovské baziliky na Golgotě.

Ostatky Kristova kříže odnesli coby válečnou kořist Peršané při dobytí Jeruzaléma roku 614. Zpět se je podařilo získat byzantskému císaři Hérakliovi o 14 let později. Tradice zachycuje pozoruhodný detail z návratu těchto ostatků: císař, oděný ve vší své byzantské nádheře, nebyl s to vstoupit do Jeruzaléma, dokud mu tehdejší jeruzalémský patriarcha neporadil, aby odložil pompu a vešel do města jako kajícník, jelikož Kristus nesl svůj kříž jeruzalémskými ulicemi jako ponížený a potupený odsouzenec…

Úcta ke Kristovu kříži byla tehdy již rozšířena i na křesťanském Západě. Ve druhé polovině 6. století působil ve Franské říši vynikající básník Venantius Fortunatus. Z jeho pera pocházejí dva výjimečné hymny oslavující právě Kristův kříž: Pange, lingua gloriosi proelium certaminis – „Opěvujte, ústa vavřín v slavném boji získaný“ (jím se později inspiroval sv. Tomáš Akvinský k eucharistickému zpěvu), a Vexilla Regis prodeunt – „Korouhve královské jdou vpřed“, známý v kongeniálním přebásnění Václava Renče. Tyto hymny najdeme v dnešní (a také velkopáteční) Liturgii hodin.

Oba zmiňované Venantiovy chvalozpěvy opěvují Kristův kříž – antický popravčí nástroj spojený s nejpotupnější a nejbolestnější smrtí – jako „strom života“. Nacházejí paralelu mezi rajským stromem, jehož plody přinesly prvnímu Adamovi smrt, a „stromem kříže“, na němž nový Adam – Kristus – získal věčný život všem Adamovým dětem. Skutečně je výtvarné pojetí kříže coby „stromu života“ častým motivem v dějinách křesťanského umění. Naplňuje se tak (spolu s dnešním svátkem) slovo sv. Pavla: „Ať je daleko ode mě, abych se chlubil něčím jiným než křížem našeho Pána Ježíše Krista.“ (Gal 6,14)

Mešní texty dnešního svátku předkládají jako centrální text úryvek z Janova evangelia, zachycující Ježíšův rozhovor s Nikodémem (Jan 3,13–17). Kristus ohlašuje „povýšení Syna člověka“, což je typické pojetí ukřižování v Janově evangeliu. Odkazuje se na starozákonní událost, totiž měděného hada na poušti, kterého Mojžíš zhotovil coby „protijed“ proti hadím uštknutím (Nm 21,4–9). Tyto texty doplňuje Pavlův hymnus z listu Filipanům o Kristově ponížení k smrti na kříži (Flp 2,6–11), které v důsledku přineslo povýšení a slávu – jak to vyjadřuje stručné latinské rčení: per crucem ad lucem, tj. „skrze kříž ke světlu“. Toto „světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila“ (Jan 1,5), neboť Pán, „ze země vyvýšen, táhne všechny k sobě“, pravému Světlu (srv. Jan 12,32).