Lev XIV. katecheze: Náš nemocný svět potřebuje odvahu k životu

Někdy se zdá, jako by dnes člověk propadal rezignaci, nedůvěře k životu, který vnímá jako velkou neznámou a hrozbu, před kterou se musí chránit. Bůh však stvořil muže a ženu ke svému obrazu a svěřil jim úkol být plodnými k jeho obrazu, tedy z lásky a v lásce. A Bůh v tom člověka neopouští, kráčí s námi až do konce časů. O tom mluvil Lev XIV. ve své katechezi při generální audienci.

Fotogalerie

5

Cyklus katechezí ke Svatému roku 2025: Ježíš Kristus naše Naděje

IV. Kristovo vzkříšení a výzvy současného světa, 6. Doufat v život, abychom život plodili

Drazí bratři a sestry, dobré ráno, buďte vítáni!

Kristova Pascha osvěcuje tajemství života a dovoluje nám hledět na něj s nadějí. Není to vždycky snadné ani samozřejmé. Ve všech koutech světa je mnoho životů, které se zdají být nesnadné, bolestné, plné problémů a překážek, které je třeba překonávat. A přece lidská bytost dostává život jako dar: nepožaduje ho, nevybírá si ho, zakouší jeho tajemství od prvního do posledního dne. Život má svou mimořádnou jedinečnost: je nám darován, nemůžeme si ho dát sami, ale je třeba ho neustále živit, potřebuje péči, která ho udržuje, dynamizuje, chrání a oživuje.

Můžeme říci, že otázka po životě je jednou z propastně hlubokých otázek lidského srdce. Vstoupili jsme do existence, aniž bychom pro to cokoli udělali. Z této skutečnosti vyvěrají jako rozvodněná řeka otázky, které si kladou lidé všech dob: Kdo jsme? Odkud přicházíme? Kam jdeme? Jaký je konečný smysl celé této cesty?

Život vskutku vyžaduje smysl, směr, naději. A naděje působí jako hluboká pobídka, která nás vede v nesnázích, která povzbuzuje, abychom nepodléhali strastem cesty, která nás ujišťuje, že putování naší existence nás přivede domů. Když chybí naděje, hrozí, že se pro nás život stane jakousi mezerou vykrojenou do dvou věčných nocí, krátkou pomlkou mezi tím, co bylo před našim příchodem a co bude po skončení pozemské pouti. Chovat naději v život znamená naopak předjímat cíl, věřit v jistotu toho, co ještě nevidíme a čeho se nemůžeme dotknout, důvěřovat a svěřit se lásce Otce, který nás stvořil, protože nás miloval a chce, abychom byli šťastní.

Drazí přátelé, ve světě se šíří jistá choroba: nedostatek důvěry k životu. Jako by se lidé poddali negativní osudovosti, rezignaci. Hrozí, že život nebude vnímán jako možnost, kterou jsme dostali darem, nýbrž jako velká neznámá, takřka hrozba, před níž je třeba se chránit, abychom nebyli zklamáni. Proto je dnes naléhavější než kdy jindy najít odvahu žít a předávat život, svědčit o tom, že Bůh je „Milovníkem života“ par excellence, jak praví Kniha moudrosti (11,26).

V evangeliu Ježíš neustále potvrzuje svou starostlivost, uzdravuje nemocné, hojí zraněná těla a duše, navrací život mrtvým. Vtělený Syn právě takto zjevuje Otce: vrací hříšníkům důstojnost, uděluje odpuštění hříchů a zahrnuje všechny, zejména zoufalé, vyloučené a vzdálené, do svého příslibu spásy.

Kristus, zplozený Otcem, je život a On sám život plodí bezvýhradně až k darování svého vlastního života – a vybízí i nás, abychom svůj život darovali. Plodit znamená dát život někomu jinému. Vesmír živých bytostí se rozšířil díky tomuto zákonu, který v symfonii stvoření zažívá úžasné „crescendo“ vrcholící v duetu muže a ženy: Bůh je stvořil ke svému obrazu a svěřil jim poslání plodit rovněž k obrazu svému, tedy z lásky a v lásce.

Písmo svaté nám od samého počátku odhaluje, že život, právě ve své nejvyšší formě, totiž lidské, dostává dar svobody a stává se dramatem. Lidské vztahy jsou tak poznamenány rovněž rozpory, až k bratrovražednému konfliktu. Kain vnímá svého bratra Ábela jako konkurenta, jako hrozbu, a ve své frustraci není schopen ho milovat a vážit si ho. A tak nastupuje žárlivost, závist, krev (Gn 4,1-16). Boží logika je však zcela jiná. Bůh zůstává navždy věrný svému plánu lásky a života; nikdy nepřestává podporovat lidstvo, ani tehdy, když v Kainových stopách poslouchá slepý instinkt násilí ve válkách, diskriminaci, rasismu a v nejrůznějších formách otroctví.

Plodit tedy znamená důvěřovat Bohu života a podporovat, to, co je lidské, ve všech podobách: především v úžasném dobrodružství mateřství a otcovství, a to i v sociálních kontextech, kde rodiny se nesnadno potýkají s břemenem každodenního života a jsou nezřídka brzděny ve svých plánech a snech. V témže duchu plodit znamená také angažovat se za solidární ekonomiku, usilovat o společné dobro, které by bylo spravedlivě rozděleno mezi všechny, respektovat stvoření a pečovat o ně, nabízet útěchu skrze naslouchání, přítomnost, konkrétní a nezištnou pomoci.

Sestry a bratři, vzkříšení Ježíše Krista je silou, která nás v těchto úkolech podporuje, i tam, kde temnoty zla zatemňují srdce a mysl. Když se zdá, že život pohasíná, že je zablokovaný, vzkříšený Pán znovu přichází, až do konce časů, a kráčí s námi a pro nás. On je naší nadějí.