Svatý Štěpán umíral se slovy odpuštění na rtech, stejně jako Ježíš. Křesťan totiž nevidí v druhých nepřátele, ale bratry a sestry, kteří jimi zůstávají, i když to není pochopeno. Spatřuje v druhém člověku nesmazatelnou důstojnost Božích dětí – o tom mluvil papež Lev XIV. v promluvě před modlitbou Anděl Páně na svátek sv. Štěpána Prvomučedníka.
Promluva papeže Lva XIV. před modlitbou Anděl Páně
Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Dnes slavíme „narození“ svatého Štěpána, jak říkávaly první generace křesťanů, v přesvědčení, že člověk se nerodí jenom jednou. Mučednictví je zrozením pro nebe: pohled víry totiž ani ve smrti nevidí už jenom temnotu. Přicházíme na svět, aniž bychom o tom rozhodovali, potom však procházíme mnoha zkušenostmi, v nichž jsme stále více vědomě vyzýváni, abychom „vyšli na světlo“, abychom si volili světlo. Příběh ze Skutků apoštolských svědčí o tom, že ti, kdo viděli, jak Štěpána jde vstříc mučednictví, byli překvapeni světlem jeho tváře a jeho slov. Je psáno: „Všichni, kdo seděli ve veleradě, upřeně se na něho podívali a viděli, že se jeho tvář podobá tváři“ (Sk 6, 15). Je to tvář těch, kdo nezůstávají lhostejní k dějinám, ale přistupují k nim s láskou. Všechno, co Štěpán dělá a říká, odráží božskou lásku zjevenou v Ježíši – Světlo, které září v naší temnotě.
Drazí, narození Božího Syna do našeho světa nás povolává k životu Božích dětí, k němuž jsme přitahováni tím, co již v betlémské noci zakusili pokorní lidé, jako Marie, Josef a pastýři. Krása Ježíše a těch, kteří žijí jako on, je však také krásou odmítanou: právě jeho přitažlivá síla od samého počátku vyvolávala reakci těch, kdo se bojí o svou moc, těch, jejichž nespravedlnost byla odhalena dobrotou, jež zjevuje úmysly srdcí (srov. Lk 2, 35). Žádná moc však dodnes nebyla schopna podrobit si Boží dílo. Všude na světě jsou lidé, kteří se rozhodují pro spravedlnost, i když to něco stojí, kteří dávají přednost pokoji před vlastním strachem, kteří slouží chudým a nikoli sami sobě. Tehdy vyklíčí naděje a je důvod k oslavám – všemu navzdory.
V situaci nejistoty a utrpení současného světa by se radost mohla jevit jako nemožná. Ti, kdo dnes věří v mír a zvolili odzbrojenou cestu Ježíše a mučedníků, jsou často terčem posměchu, vyloučeni z veřejné debaty a nezřídka obviňováni z toho, že podporují protivníky a nepřátele. Křesťan však nemá nepřátele, má bratry a sestry, kteří jimi zůstávají, i když to není pochopeno. Tajemství Vánoc nám přináší tuto radost: radost z vytrvalosti těch, kdo v bratrství již žijí, těch, kdo již rozpoznávají kolem sebe, dokonce i ve svých protivnících, nesmazatelnou důstojnost dcer a synů Božích. Proto Štěpán zemřel s odpuštěním na rtech, stejně jako Ježíš: díky síle, která je pravdivější než síla zbraní. Je to síla nezištná, jež je přítomná ve všech srdcích a která se aktivuje a neodolatelně šíří, když začneme pohlížet na svého bližního jinak, když mu věnujeme pozornost a uznání. Ano, to je znovuzrození, to je nový příchod na svět, to jsou naše Vánoce!
Prosme nyní Marii a rozjímejme o ní, požehnané mezi ženami, které slouží životu a staví se proti aroganci a nedůvěře. Ať nás Maria uvede do své radosti – radosti, která rozptyluje veškerý strach a veškerá nebezpečí, jako když na slunci tají sněhy.
Překlad - jb -