Lev XIV: Předmluva ke knize „Síla evangelia. Křesťanská víra v 10 slovech."

Vatikánské nakladatelství vydalo sbírku promluv Lva XIV. s dosud nepublikovaným papežovým úvodním textem. Kristův pokoj a z něho vycházející touha po bratrství je protilátkou na každý extremismu. Lev XIV. varuje, že strukturální nespravedlnost dnešního světa může vést k „přechýlení šikmé polochy nenávisti a násilí, až se mezi národy rozšíří bída“.

Deset slov. Deset slov není mnoho, ale mohou být začátkem úvahy o bohatství křesťanského života. Na úvod bych tedy z těchto deseti slov vybral tři, jako začátek imaginárního dialogu s těmi, kteří budou číst tyto stránky: Kristus, společenství, pokoj. Na první pohled se mohou jevit jako nesouroudé pojmy, které nemají žádnou souvislost. Ale není tomu tak. Mohou se vzájemně prolínat ve vztahu, který bych s vámi, milí čtenáři, rád na tomto míště prohloubil, abychom společně mohli pochopit jeho novost a význam.

Především jde o centrální místo Krista. Každý pokřtěný dostal setkání s Ním jako dar. Jeho světlo a Jeho milost se jej dotkly. Právě v tom spočívá víra: Není to titánské úsilí o dosažení nadpřirozeného Boha, ale přijetí Ježíše do našeho života, obhalení, že Boží tvář není daleko od našeho srdce. Pán není ani magická bytost, ani nepoznatelné tajemství, přiblížil se nám v Ježíši, v člověku, který se narodil v Betlémě, zemřel v Jeruzalémě, vstal z mrtvých a dnes žije. Dnes! A tajemstvím křesťanství je to, že tento Bůh se chce s námi spojit, být nám blízký, stát se naším přítelem. Abychom se my stávali Jím samým.

Svatý Augustin píše: „Rozumíte, bratři? Uvědomujete si milost, kterou nám Bůh prokázal? Žasněte, radujte se: stali jsme se Kristem! Jestliže Kristus je hlavou a my údy, pak celý člověk je On a my“ (Komentář k Janovu evangeliu, 21, 8). Křesťanská víra je účastí na božském životě skrze zkušenost Ježíšova lidství. V něm už Bůh není jakýmsi konceptem nebo záhadou, nýbrž Osobou, jež nám je blízká. Augustin to všech prožil při svém obrácení, když sám na sobě zblízka pocítil sílu přátelství s Kristem, které radikálně změnilo jeho život: „Kde jsem byl, když jsem tě hledal? Ty jsi byl přede mnou, ale já jsem se vzdálil od sebe sama a nemohl jsem se najít. A ještě méně jsem mohl najít tebe“ (Vyznání, V, 2,2).

Kristus je navíc počátkem společenství. Celá jeho existence byla poznamenána jeho vůlí být mostem: Mostem mezi lidstvem a Otcem, mostem mezi lidmi, které potkával, mostem mezi Ním a těmi, kteří byli na okraji společnosti. Církev je tímto Kristovým společenstvím, které pokračuje v dějinách. A je to společenství, které v jednotě žije rozmanitost.

Augustin používá obraz zahrady, aby ilustroval krásu společenství věřících, které ze své rozmanitosti činí pluralitu směřující k jednotě a které neupadá do chaosu a zmatku: „Ta zahrada Páně, bratři, skýtá nejen růže mučedníků, ale také lilie panen, břečťan manželů a fialky vdov. Jedním slovem, milovaní, v žádném životním stavu by lidé neměli pochybovat o svém povolání: Kristus zemřel za všechny. V plné pravdě bylo o Něm napsáno: „On chce, aby všichni byli zachráněni a došli poznání pravdy“ (1 Tim 2,4)« (Sermones, 304,3). Tato pluralita se stává společenstvím v jediném Kristu. Ježíš nás spojuje bez ohledu na naši osobnost, nás kulturní a geografický původ, náš jazyk a naše příběhy. Jednota, kterou On vytváří mezi svými přáteli, je tajemně plodná a promlouvá ke všem: „Církev tvoří všichni ti, kdo svorně žijí s bratry a milují svého bližního“ (Sermones, 359, 9).

O této svornosti, bratrství a blízkosti mohou a musí křesťané svědčit v dnešním světě, poznamenaném mnoha válkami. Nezávisí to však pouze na našich silách, je to dar shůry, dar toho Boha, který nám slíbil, že skrze svého Ducha bude vždy po našem boku, živý vedle nás: „Kdo miluje církev, má Ducha Svatého“ (Komentář k Janovu evangeliu, 32, 8,8). Církev, domov různých národů, se může stát znamením, že nejsme odsouzeni k životu v neustálém konfliktu, a může ztělesňovat sen o smířeném, pokojném a svorně žijícím lidstvu. Je to sen, který má svůj základ: v Ježíši, v jeho modlitbě k Otci za jednotu, těch, které mu dal. A pokud se Ježíš modlil k Otci, tím spíše se musíme modlit my, aby nám daroval pokojný svět. A nakonec od Krista a od společenství docházíme k pokoji. Pokoj však není výsledkem útlaku ani násilí, není nijak spřízněný s nenávistí ani pomstou.

Je to Kristus, který s ranami svého utrpení přichází za svými učedníky a praví: „Pokoj vám“. Svatí dosvědčili, že láska vítězí nad válkou, že pouze dobrota odzbrojuje zradu a nenásilí může zničit útlak. Musíme zpříma pohlédnou na náš svět: Nelze již více tolerovat strukturální nespravedlnosti, díky nimž ti, kteří mají více, mají stále více, a naopak ti, kteří mají méně, jsou stále více ochuzováni. Hrozí, že se přechýlí šikmá plocha nenávisti a násilí, až se mezi národy rozšíří bída. Právě touha po společenství, uznání, že jsme bratři, je protilátkou na každý extremismu.

Otec Christian de Chergé, převor kláštera v Tibhirine, blahořečený spolu s dalšími osmnácti řeholníky a řeholnicemi, kteří zemřeli mučednickou smrtí v Alžírsku, poté, co se osobně setkal s teroristy, dostal od Krista, ve společenství s Ním a se všemi Božími dětmi, dar napsat slova, která k nám promlouvají dodnes, neboť pocházejí od Boha. Když se zamýšlí nad tím, s jakou modlitbou se obrátit Pánu po tak těžké zkoušce, maje na mysli ty, kteří násilím vtrhli do kláštera, píše: „Mám snad právo požadovat ‚odzbrojte ho‘, pokud nezačnu žádat ‚odzbrojte mě‘ a ‚odzbrojte nás‘ jako společenství? To je moje každodenní modlitba.“ Právě na těchto místech v severní Africe, asi před 1600 lety, Augustin poznamenal: „Žijme dobře a časy budou dobré. My jsme časy“ (Sermones, 80, 8).

Naši dobu můžeme utvářet my sami, svým svědectvím, modlitbou k Duchu Svatému, aby z nás učinil muže a ženy, kteří šíří pokoj, přijímají Kristovu milost a rozšiřují ve světě vůni jeho lásky a milosrdenství. „My jsme časy“: nepodléhejme malomyslnosti při pohledu na násilí, jehož jsme svědky; prosme každý den Boha Otce o sílu Ducha Svatého, aby v temnotách dějin zazářil živý plamen míru.