Lev XIV.: V podobenství o milosrdném Samaritánovi nás Ježíš učí soucitu

Náš život tvoří setkání, ve kterých se ukazuje, kým skutečně jsme – řekl papež před desetitisíci věřících, kteří se shromáždili na Svatopetrském náměstí, aby se zúčastnili středeční generální audience. Spolu s nimi rozjímal nad podobenstvím o milosrdném Samaritánovi.

Lev XIV. pokračuje v sérii katechezí zahájených za předchozího pontifikátu. Cyklus nadepsaný „Jubileum 2025. Ježíš Kristus, naše naděje“ pokračuje reflexí nad podobenstvími, která Kristus vyprávěl svým učedníkům. Jak řekl Svatý otec, tyto evangelijní příběhy jsou příležitostí ke změně perspektivy a otevření se naději. Nedostatek naděje totiž někdy pramení z toho, že jsme uzavřeni v jediném způsobu vnímání věcí, „a podobenství nám pomáhají podívat se na ně z jiného úhlu pohledu“.

K vyprávění podobenství o milosrdném Samaritánovi vyprovokoval Ježíše jeden ze znalců Zákona, který ho požádal o vysvětlení pojmu „bližní“. Podobenství se odehrává na cestě, která je obtížná a nepředvídatelná, stejně jako život. Ježíš popisuje různé reakce na setkání s mužem, který byl přepaden, zbit a okraden. „Život se skládá ze setkání a během těchto setkání se ukazuje, kým skutečně jsme. Stojíme před druhým člověkem, před jeho křehkostí a slabostí, a můžeme se rozhodnout, co uděláme: postaráme se o něj, nebo budeme předstírat, že se nic nestalo.“

Kněz a levita, ačkoli slouží v Jeruzalémském chrámu, projdou kolem polomrtvého člověka s lhostejností. „Samotné praktikování kultu nevede automaticky k soucitu,“ zdůraznil papež. (…) Můžeme si představit, že po dlouhém pobytu v Jeruzalémě spěchal onen kněz i levita domů. Právě spěch, který je v našem životě tak přítomný, nám často brání projevit soucit. Kdo se domnívá, že jeho cesta má mít přednost, ten není ochoten zastavit se kvůli jinému člověku."

Tím, kdo se dokáže zastavit, je Samaritán, příslušník pohrdaného národa. Jeho soucit se projevuje konkrétními gesty. „Přistoupí k němu, protože pokud chceš někomu pomoci, nemůžeš si udržovat odstup, musíš se zapojit, ušpinit se, možná i nakazit; ošetří mu rány poté, co je očistil olejem a vínem; vysadí ho na svého soumara, tedy převezme za něj odpovědnost, protože skutečná pomoc znamená ochotu nést břemeno utrpení druhého člověka; odveze ho do hostince, kde utratí peníze, ‚dva denáry‘, což je přibližně ekvivalent mzdy za dva dny práce; a zaváže se, že se vrátí a v případě potřeby doplatí, protože tento člověk není zásilka, kterou je třeba doručit, ale někdo, o koho je třeba se postarat".

Svatý otec poznamenal, že toto podobenství by nás mělo naučit soucitu. Zároveň nás však vede k tomu, abychom si uvědomili, že onen zraněný člověk ležící u cesty je obrazem každého z nás, a připomíná nám, kolikrát se Ježíš zastavil u nás a postaral se o nás. „Modleme se tedy, abychom rostli v lidskosti, aby naše vztahy byly pravdivější a plnější soucitu. Prosme Srdce Kristovo o milost stále hlubšího podílu na Jeho soucitu,“ řekl na závěr katecheze Lev XIV.

Zdroj: vatican.va