Mladí Argentinci cestovali Evropou na dvoumístném kole. Nesli poselství míru a naděje

Ignacio a Simón Jurado se narodili v Londýně do hluboce věřící argentinské rodiny. Letos během prvních červencových dnů urazili 850 kilometrů na dvojkole. Směřovali do svatyně Panny Marie Schönstattské s poselstvím míru a naděje.

Ignacio (20 let) studuje stavební inženýrství a Simón (18 let) se chce věnovat architektuře. Letos v létě se museli na konci června přestěhovat, ale nemohli sehnat nové bydlení, proto se rozhodli společně vyrazit na dobrodružství, které mělo navíc duchovní podtext. Zvolili cestu na dvojkole z britského hlavního města do Doveru. Tam nasedli na trajekt a přepluli na francouzské pobřeží do Dunkerque. Podél belgického pobřeží projeli Ostende a Bruggy a překročili nizozemské hranice: Rotterdam, Haag, Leiden. Odtud cestovali do Německa, kde na cestě do svatyně v Schönstattu projeli Düsseldorf a Kolín nad Rýnem.

Úcta k Panně Marii ze Schönstattu jim nebyla před tímto dobrodružstvím cizí, protože během svého dětství spolu s rodiči často jezdili autem do svatyně. 

„Naši rodiče mají takovou skupinu a soška Panny Marie se předává z domu do domu a modlíme se k ní, modlíme se růženec. Vždy, když k nám přišla, byli jsme šťastní. Zůstane tři dny a pak jde zase do jiného domu,“ vyprávějí bratři.

Minulý pátek dosáhli svého cíle a měli to štěstí, že se mohli zúčastnit mše v španělštině, kterou celebroval argentinský kněz. Kromě dobrodružství, které znamenalo fyzickou námahu, překonávání obtíží a vyrovnávání se s intenzivním soužitím na pouti, chtěli Ignacio a Simón šířit poselství naděje prostřednictvím svých sociálních sítí.

„Svět je plný napětí, válek, například v Íránu, Izraeli, Palestině a také blíže v Evropě, na Ukrajině, v Rusku. Chtěli jsme tedy přinést světu poselství míru a naděje a vyprávět lidem, kteří nás sledují na sociálních sítích, o naší cestě a o tom, co děláme,“ vysvětlují. 

Toto poselství naděje je obzvláště důležité v tomto jubilejním roce: „Naději potřebujeme všichni, abychom se dostali do nebe,“ zdůrazňují. Ignacio a Simón se každý večer modlili za tyto úmysly, stejně jako to dělají v rodině, a také v kostelech, které navštívili během své cesty. V některých z nich našli útočiště a přístřeší. Tak tomu bylo v Dunkerque, když se setmělo dříve, než očekávali. 

„Bylo asi deset večer a my jsme nic nenašli. A náhodou jsme procházeli kolem kostela, kde se konala oslava. Byla to oslava narozenin jednoho chlapce. Ve farním domě v hale byli lidé. Zeptali jsme se jich, jestli nemají nějaké místo, kde bychom mohli přespat. Před farním domem byla malá zahrádka. Nechali nás tam postavit stan.“

V jednu chvíli dokonce uvažovali o prodloužení cesty, aby se dostali do Říma a připojili se k Jubileu mládeže, ale prozatím tuto myšlenku zavrhli – alespoň co se týče cesty na kole –, i když nevylučují, že se zúčastní spolu se svými rodiči. Prozatím zůstanou několik dní v blízkosti svatyně Schönstatt, aby se věnovali dobrovolnické činnosti.

Ušlá cesta jim také pomohla růst ve víře. „Přiblížil jsem se více víře, více Bohu. Protože na cestě Ho člověk nachází v tichu, v krajině, v tom, co stvořil.“ přiznává Ignacio. „V tomto světě plném hluku je dobré se trochu oddělit a izolovat, aby bylo více ticha a člověk byl více s Bohem,“ dodává.

Zdroj: Aciprensa