Nanebevzetí Panny Marie – znamení důvěry a naděje v oslavení člověka

»Když neposkvrněná Panna, která byla uchráněna od jakékoli poskvrny dědičné viny, dokončila svůj pozemský život, byla s tělem i duší vzata do nebeské slávy a vyvýšena Pánem jako královna všeho tvorstva, aby se dokonaleji připodobnila svému synu, Pánu pánů a vítězi nad hříchem a smrtí.« (LG 59)

Těmito a podobnými slovy církev vyznává prakticky odnepaměti své přesvědčení o tom, že Matka Boží byla vzata do nebe s duší i tělem, neboli ve své lidské celistvosti. Křesťanský Východ i Západ se po dlouhá staletí shodují v nepřerušené tradici, která inspirovala nesčetná umělecká díla a stala se titulem zasvěcení mnoha a mnoha kostelů, kaplí a poutních míst.

Na Východě je častým tématem „Zesnutí“ Panny Marie; toto jméno nese například katedrála v Kyjevskopečerské lávře nebo i chrám na Sionu v Jeruzalémě, známý pod latinským názvem Dormitio téhož významu. Východní teologie zdůrazňuje těsné sepjetí Panny Marie s jejím Synem od prvopočátku Kristova pozemského života: byla s ním spojena po celý život, proto je logické, aby jej následovala i ve smrti, zmrtvýchvstání a oslavení.

K tomuto pojetí se hlásí i učení církve vyjádřené II. vatikánským koncilem: „Tím, že Krista počala, zrodila, živila, představila v chrámě Otci a trpěla se svým Synem umírajícím na kříži, zcela zvláštním způsobem spolupracovala na díle Spasitelově poslušností, vírou, nadějí a vroucí láskou pro obnovení nadpřirozeného života duší. Proto se stala naší matkou v řádu milosti.“ (LG 61)

Západ také zdůrazňuje souvislost Mariina nanebevzetí s jejím neposkvrněným početím: ta, která byla pro zásluhy svého Syna od počátku své existence uchráněna od dědičné viny, byla také uchráněna od zkázy těla – jak je psáno: „Nezanecháš mou duši v podsvětí, nedopustíš, aby tvůj svatý spatřil porušení.“ (Žl 16,10) Na tuto souvislost se odvolává papež Pius XII.: „Ta, jež na základě jedinečné výsady ve svém neposkvrněném početí zvítězila nad hříchem, nebyla stejně tak vázána ani zákonem nutícím setrvávat v porušenosti hrobu ani nemusela očekávat vykoupení svého těla až do konce časů.“

Tato slova pocházejí z buly Munificentissimus Deus z 1. listopadu 1950. Tímto dokumentem potvrdil Pius XII. vyznání víry v Nanebevzetí Panny Marie jako článek víry neboli dogma. Jedná se o nejmladší mariánské dogma, které přitom potvrzuje jednu z nejstarších tradic ve víře církve. (A mimochodem stalo se tak teprve podruhé a zatím naposledy, kdy papež využil svou pravomoc promlouvat ex cathedra, tedy z moci svého úřadu, s odvoláním na neomylnost při definování pravdy víry.) Papežská autorita zde potvrzuje tzv. sensus fidelium neboli „smysl pro víru“ věřícího Božího lidu jako celku.

Mariino nanebevzetí je znamením a předzvěstí toho, v co smí doufat celé lidstvo a každý člověk. Kristus ve svém nanebevstoupení oslavil lidství; Maria při svém nanebevzetí ukázala, že toto oslavení má všeobecný dosah, když se vydala „cestou, kterou vyšlapal její Syn“. Církev vyznává: „Jako je matka Ježíšova, oslavená už s tělem a duší v nebi, obrazem i počátkem církve, která se dovrší v budoucím věku, tak zde na zemi září před putujícím Božím lidem jako znamení jisté naděje a útěchy, dokud nepřijde den Páně (srov. 2 Petr 3,10).“ (LG 68) Nanebevzetí Panny Marie je znamením, že Bůh plní svá zaslíbení; jak to vyjádřil básník Paul Verlaine:

Až nadejde den plný slávy,
dokořán nebe bude zvát
věřící, kteří vytrvali
s láskou a tiše, bez výhrad.

Pak do věčného radování
k Sionu, hoře přesvaté,
vystoupí zástup požehnaný
ve stopách Nanebevzaté.