Dikasterium pro nauku víry vydalo věroučnou nótu nadepsanou „Una caro (Jedno tělo). Chvála monogamie“ věnovanou hodnotě manželství jako „výlučného svazku a vzájemné sounáležitosti”, svazku, který je všezahrnující a který v úplném darování sebe druhému respektuje jeho důstojnost. V individualistické a konzumní době je třeba vychovávat mladé lidi k lásce jako k odpovědnosti a důvěře v druhého.
„Nerozlučná jednota“ - tak definuje manželství věroučná nóta Dikasteria pro nauku víry, tedy jako svazek, který je výlučný a zakládá vzájemnou sounáležitost. Nikoli náhodou byl dokument – schválený Lvem XIV. 21. listopadu, v den liturgické památky Obětování Panny Marie, a představený novinářům dnes, 25. listopadu – nazván „Una caro (jedno tělo). Chvála monogamie“. Nota nabízí rozsáhlý exkurz na téma monogamie: počínaje Genesis, přes církevní otce a hlavní výroky magisteria, až po filozofy a básníky 20. století.
K vydání dokumenty vedly tři důvody: v první řadě – píše v úvodu kardinál prefekt Víctor Manuel Fernández – současný kontext technologického rozvoje, který může člověka svádět, aby se považoval za „bytost bez hranic“, a tedy vzdálenou představě výlučné lásky vyhrazené pouze jedné osobě. Dalším impulsem k sepsání dokumenty byly diskuse s africkými biskupy na téma polygamie. A konečně dokument reaguje také na rostoucí fenomén „polyamorie“, tedy veřejné formy nemonogamního soužití v západním světě.
Dokument Dikasteria pro nauku víry chce zdůraznit krásu manželské jednoty, která „s pomocí milosti“ je také obrazem spojení mezi Kristem a církví. Kardinál Fernández zdůrazňuje, že nóta není určena pouze biskupům, ale má být nápomocná také mladým lidem, snoubencům a manželům, aby pochopili bohatství křesťanského manželství, a má je vést k hlubší reflexi.
Text, rozdělený do sedmi kapitol a závěru, zdůrazňuje, že monogamie není omezením, ale možností lásky, která se otevírá věčnosti. Rozhodující jsou dva prvky: vzájemná sounáležitost a manželská láska. První z nich, založená na svobodném souhlasu obou manželů, je odrazem trojjediného společenství a stává se „silnou motivací pro stabilitu svazku“. Jde o „příslušnost srdce, do níž vidí jen Bůh“ a kam může vstoupit jen On, „aniž by narušil svobodu a identitu člověka“.
Takto chápaná „vzájemná sounáležitost, která je vlastní výlučné vzájemné lásce, vyžaduje jemnou péči, posvátnou bázeň před znesvěcením svobody druhého, který má stejnou důstojnost, a tedy i stejná práva“. Protože ten, kdo miluje, ví, že „druhý nemůže být prostředkem k vyřešení vlastní neuspokojenosti“ a ví, že prázdnota nesmí být nikdy naplněna „ovládáním druhého“. V této souvislosti nóta vyjadřuje politování nad mnoha formami „nezdravé touhy, které vyústí do různých projevů explicitního nebo subtilního násilí, útlaku, psychického nátlaku, kontroly a nakonec i utiskování“. Jak se v dokumentu podotýká, v těchto případech jde o nedostatek úcty a respektu k důstojnosti druhého člověka.
Naopak zdravé „my dva“ znamená „vzájemnost dvojí svobody, která nikdy není porušována, ale vzájemně se vybírá, a přitom vždy zachovává hranice, které nelze překročit“. K tomu dochází, když se člověk ve vztahu neztrácí, nýbrž žije zdravou láskou, „která nikdy nemá v úmyslu druhého pohltit“. V této souvislosti nóta zdůrazňuje, že pár může „pochopit a přijmout“ chvíli reflexe nebo prostor pro samotu či autonomii, o který požádá jeden z manželů, protože manželství není vlastnictví, není nárokem na absolutní klid ani úplným osvobozením od -, Bůh totiž může zaplnit prázdnotu, kterou člověk pociťuje -, ale důvěrou a schopností čelit novým výzvám. Zároveň dokument manžele povzbuzuje, aby se navzájem neodmítali, protože příliš časté oddálení může vést k zániku svazku.
Vzájemná sounáležitost se projevuje také ve vzájemné pomoci mezi manželi, aby dozráli jako lidé. V tomto smyslu je modlitba „cenným prostředkem“, kterým se pár může posvěcovat a růst v lásce. Tak se uskutečňuje manželská láska, „sjednocující síla“, „božský dar“, o který prosíme v modlitbě, který je živen svátostným životem a který se právě v manželství stává „největším přátelstvím“ mezi dvěma blízkými srdci.
Díky proměňující síle lásky bude také možné chápat sexualitu „tělem i duší“, nikoli tedy jako náhlý impuls nebo odreagování, ale jako „nádherný dar od Boha“, který směřuje k darování sebe sama a k dobru druhého, přijatému v celistvosti jeho osoby. Manželská láska se projevuje také v plodnosti, „jakkoli to neznamená, že by měla být výslovným cílem každého sexuálního aktu“. Naopak, manželství si zachovává svůj podstatný charakter, i když je bezdětné.
Dokument si dále klade otázku, jak kontextu postmoderního konzumismu a individualismu zachovat možnost věrné lásky? Odpověď, jak se konstatuje v nótě, lze najít ve výchově. Svět sociálních sítí, kde mizí stud a v němž se rozmáhá sexuální násilí, si žádá novou pedagogiku. Generace dnešních mladí lidí je třeba připravit, „aby přijaly milostnou zkušenost jako antropologické tajemství“, a to tím, že lásku nebudeme prezentovat jako pouhý pud, ale jako výzvu k odpovědnosti a „schopnost naděje celého člověka“.
Text upozorňuje také na sociální rozměr manželského svazku, který se angažuje v hledání společného dobra a není netečný k sociálně slabým a chudým lidem.
Na závěr nota zdůrazňuje, že „každé autentické manželství je jednotou složenou ze dvou jednotlivců, která vyžaduje tak intimní a všezahrnující vztah, že jej nelze sdílet s nikým jiným“. Mezi dvěma základními vlastnostmi manželského svazku – jednotou a nerozlučitelností – je tedy první z nich základem druhého. Pouze tak bude manželská láska dynamickou realitou, která je povolána k neustálému růstu a rozvoji v čase, v „příslibu věčnosti“.