Odpouštění? Nemoudré, nezdravé, nepraktické?

Jen neustálým odpouštěním se stáváme podobnými Otci. Odpustit ze srdce bývá velmi těžké, někdy až nemožné. Ježíš řekl svým učedníkům: „Když se [tvůj bratr] proti tobě prohřeší sedmkrát za den a sedmkrát se na tebe obrátí a řekne:,Je mi to líto‘, odpusť mu!“ (Lk 17,4).

Častokrát jsem někomu řekl: „odpouštím ti“, ale i když jsem to vyslovil, v mém srdci zůstával hněv a zatrpklost. Stále jsem chtěl slyšet, že já jsem byl v právu; chtěl jsem slyšet od druhého jeho omluvu; a stále jsem chtěl zadostiučinění v tom, že by mě někdo na oplátku pochválil - i kdyby jen za to, že jsem dokázal odpustit!

Ale Boží odpuštění je bezpodmínečné: vychází ze srdce, které pro sebe nic nežádá, které nehledá sebe. A právě takové odpuštění se musím denně učit praktikovat. Volá mě, abych zanechal stranou všechny své protiargumenty o tom, že odpouštění je vlastně nemoudré, psychologicky nezdravé a nepraktické.

Zdolat zeď svých argumentů

Je mi výzvou, abych překonal svou neustálou potřebu přijímat vděčnost a chválu. A nakonec ode mě žádá, abych překonal tu zraněnost ve svém srdci, které se cítí rozbolavěné a ublížené, které chce druhého ovládat a má tendenci klást si podmínky, za nichž je ochotno odpustit.

Často musím zdolat jakousi zeď svých argumentů a pocitů hněvu či mrzutosti, kterou jsem vztyčil mezi sebe a ty, jež miluji, ale kteří mou lásku někdy neopětují. Je to zeď strachu, že budu znovu jen využit a zraněn. Je to zeď pýchy, hrdosti a touhy ovládat, mít věci pod kontrolou. Ale pokaždé když dokážu tuto zeď překročit či přelézt, vstupuji do domu, kde přebývá Otec, a tam už se dokážu dotýkat svého bližního s pravou, milosrdnou láskou.

z knihy Henriho J. M. Nouwena Návrat ztraceného syna (Paulínky 2026)