Panna Maria Růžencová, učitelka modlitby

7. říjen, den památky Panny Marie Růžencové, je spojen s vděčností za vítězství spojených sil evropských křesťanských zemí v bitvě u Lepanta roku 1571. Samotná modlitba růžence je ovšem mnohem starší a provází katolickou duchovnost po dlouhá staletí.

Tradice křesťanského Západu i Východu zná již od dob „pouštních otců“ na sklonku křesťanského starověku zvyklost utišit roztěkanou pozornost při modlitbě opakováním několika jednoduchých slov či vět, především z Písma svatého. Takto se rodí tradice kontemplativní modlitby, kterou Carlo Carretto nazývá „modlitbou dlouhých pochodů pouští“.

Sv. Jan Pavel II., velký mariánský ctitel, o této tradici hovoří v apoštolském listě Rosarium Virginis Mariae: „Růženec náleží k tomu nejlepšímu a nejosvědčenějšímu, co tradice křesťanské kontemplace nabízí. Tato modlitba se vyvinula na Západě, je typicky meditativní modlitbou a určitým způsobem odpovídá »modlitbě srdce« či »modlitbě Ježíšově«, jež se zrodila na půdě křesťanského Východu. (…) Růženec se stává skutečnou duchovní cestou, na níž je Maria matkou, učitelkou a průvodkyní, která věřící podporuje svou mocnou přímluvou.“ (č. 5.37)

Podoba růžence se ustálila postupně. Za jeho rozšíření vděčí církev zvláště dominikánskému řádu; legenda zmiňuje zjevení Panny Marie sv. Dominikovi, kdy sama Matka Boží předala tomuto světci růžencovou modlitební šňůru. Jiné tradice pak spojují počet modliteb Zdrávas v růženci se 150 žalmy; růženec se tak stal „žaltářem chudých“, kteří neměli k dispozici biblický text či neuměli číst.

Kardinál Špidlík o růženci napsal: „Nesmíme zapomenout, že je růženec na prvním místě modlitba obyčejného lidu, našich matek, našich poutí, večerních modliteb. Také tam musíme hledat způsob, jak se naučit modlit růženec. Je přirozené, že se lidé intelektuální chtějí také modlit způsobem intelektuálním, mluvit k Bohu tak, jak normálně myslí. A přece právě oni jsou si vědomi, jak se jejich modlitba stává obtížnou pro neustálé roztržitosti a nedostatek soustředěnosti. Prostí lidé se modlí jinak. Nesoustřeďují se na jednu věc, ale vztahují všecko, co je napadne, k Bohu. Myslí na příbuzné, myslí na polní úrodu, myslí na zdraví. Ke všemu se hodí jeden Zdrávas. V růženci jej jich dost, je jich padesát, a proto se na všechny a na všechno dostane. K takové modlitbě je ovšem potřeba prostoty. Kdo tu ztratil, nemůže se modlit růženec. Ale ztratil víc, než si myslí, protože prosté srdce má k Bohu nejblíž.“ (T. Špidlík: Prameny světla)

Právě díky památce Panny Marie Růžencové 7. 10. je říjen prožíván jako „měsíc růžence“. Na tuto živou tradici odkázal i Lev XIV., když v Lurdech vyzval: „Právě zde se Panna Maria zjevila sv. Bernadettě s růžencem v rukou, a můžeme říci, vedla ji v modlitbě. Proto právě dnes, jako bych já sám obdržel tuto její prosbu, chci pozvat všechny věřící a všechny křesťanské komunity k modlitbě růžence během nastávajícího října, a to na zvláštní úmysl, totiž aby ustaly války a aby mezi národy zmítanými konflikty zavládl mír. Spojme tuto modlitbu s konkrétními skutky pokání a milosrdenství a s neustálým úsilím o dialog a o smíření.“