Práce a dny Pavla VI.

Regent Papežského domu, mons. Leonardo Sapienza, ve svazku nazvaném „Práce a dny“ chronologicky přibližuje každodenní agendu papeže Pavla VI. (Gli incontri di Montini, Opere e giorni di Paolo VI, Edizioni VivereIn, Monopoli, 2021, 1010 stran). Prezentaci knihy přinesl vatikánský deník L´Osservatore Romano (15.1.2022).

Fotogalerie

6

„Práce a dny“ je titul Hésiodova eposu ze sedmého století, kterým tento básník zamýšlí předat nejvyšší životní hodnoty a vyvést člověka z jeho omylů na správnou cestu. Kniha „Práce a dny Pavla VI.“ naopak evokuje všechna setkání pontifikátu Pavla VI., píše mons. Sapienza a dodává: „Původním úmyslem bylo doplnit tento již beztak obsáhlý svazek mnoha rukopisnými poznámkami Pavla VI., což by jen zvýšilo jeho objem. Proto, dá-li Pán, se příště zaměříme na vydání Montiniových zápisků…“

Když papež Pavel VI. promlouval 2. června roku 1967 k věřícím, tázal se: „Čím se vlastně papež zabývá? Obřady, dekrety, promluvami, či něčím jiným?“. Již z této otázky je patrné, že během setkávání s lidmi, soukromých a veřejných audiencí, zakoušel společenství, splynutí duší a osudů, které považoval za jeden z nejkrásnějších a povznášejících prožitků. „Návštěva papeže je jakýmsi výstupem do výše, z níž vidí a pozoruje svět“ (2.9.1964), prohlásil dále Pavel VI. a doplnil: „Když sem vejdete, vždy najdete rozpřaženou náruč, otevřené srdce a lásku vůči všem“ (1.7.1964). Jak lze vyvodit z každodenních pracovních závazků, Pavel VI. po celá léta pontifikátu nikdy nepolevil ve své činnosti a vitalitě. Je pozoruhodné, že navzdory mnoha úkolům a nijak pevnému zdraví stále hleděl kupředu a vedl církev velice rozhodně, s klidem a zanícením.

Pavel VI. vstával každé ráno v šest hodin poté, co se ozval starý budík, který mu darovala maminka a který nevysvětlitelně začal zvonit také ve chvíli jeho smrti v Castel Gandolfu. Ihned v okamžiku probuzení jej očekávala dávná bolest – artróza pravého kolene, která se silně ozývala v prvních hodinách nového dne a teprve později se nepatrně zmírnila, protože jí člověk uvykl. Počátek nového dne papež Montini vždy věnoval „audienci s Bohem“ – potřeboval se s ním o samotě setkat předtím, než osloví lidi. Spolu se dvěma sekretáři sloužil mši svatou – v neděli toto malé společenství rozšířilo pět řeholnic, které pracovaly v papežské domácnosti. Po mši se Pavel VI. soustředil na osobní poděkování a ranní chvály a poté během snídaně rychle pročetl denní tisk. Od 8.45 se v soukromé pracovně připravoval na audience daného dne a v deset hodin dopoledne sestupoval do knihovny Apoštolského paláce, v níž přijímal kardinály a představené vatikánských úřadů, politické představitele, velvyslance, osobnosti ze světa kultury, zástupce církevních i společenských hnutí. Předkládaný svazek přináší přehled všech oficiálních audiencích tak, jak je zaznamenávají každodenní seznamy („audienční listiny“) připravované Prefekturou Papežského domu. K tomuto výčtu se ovšem denně přidružila soukromá setkání, označovaná za „mimořádná audience“ či „baciamano“ (doslova „políbení ruky“), během kterých papež přijímal hosty v různých sálech papežského apartmá. Jednalo se o krátká setkání, jejichž účastníky kniha jmenovitě neuvádí, stejně jako setkání během „baciamano“ v závěru generálních audiencí.

Více než tisícistránkový svazek se na první pohled jeví jako chladný seznam dat, jmen a časových údajů. Avšak za každou položkou v tomto výčtu se skrývá život církve a společnosti v oněch bouřlivých letech. Stačí připomenout pouze některé osobnosti: mons. Romero, kard. Mindszenty, John Kennedy, Martin Luther King, patriarca Athenagoras, kard. Lercaro, mons. Lefebvre, Aldo Moro...Na úterý si Pavel VI. vždy vyhrazoval volno – což je zvyk, kterého se drží také jeho nástupci – aby si mohl připravit katechezi na středeční generální audienci. Texty katechezí si sestavoval sám, psal je rukou a zřídkakdy je opravoval. Audience končily kolem jedné hodiny, ale snadno se protáhly až do půl druhé. Během oběda Pavel VI. sledoval rozhlasové či televizní zprávy. Stravoval se jednoduše a střídmě – pokud ovšem, kromě sekretářů, pozval na oběd nějakého přítele či spolupracovníka, podával se z úcty k hostu nějaký chod navíc. Po obědě se papež Montini odebral do soukromé kaple a poté ke krátkému odpočinku, po němž následoval čas na osobní četbu. V půl šesté večer se vracel do kaple na nešpory a pak se stáhnul do soukromé pracovny, kde pracoval až do večeře. Poslední hodina této večerní pracovní doby byla vyhrazena pravidelným audiencím s nejužšími kuriálními spolupracovníky (tzv. „udienze di tabella“): v pondělí a pátek přicházel kardinál státní sekretář, v úterý jeho substitut, ve čtvrtek sekretář pro vztahy se státy,  v sobotu prefektové Kongregací pro biskupy a nauku víry. Nebylo výjimkou, že se vzhledem k těmto schůzkám zpozdilo podávání večeře, která byla pokaždé velmi lehká. Po modlitbě růžence, v půl desáté v noci, se Pavel VI. vracel do soukromé pracovny, kde pracoval do 23 hodin, poté se v kapli se svými sekretáři pomodlil kompletář, rozloučil se s nimi („Dobrou noc. Bůh vám žehnej. Děkuji za všechno“) a odcházel zpět do pracovny. V následujících hodinách se osobně zabýval všemi otázkami, které toho dne projednával státní sekretariát a úřady Svatého stolce.

Do svého apartmá každý večer vstupoval s taškami plnými dokumentů: byly to dopisy, výkazy různých činností, přehled tisku z různých částí světa, zprávy z apoštolských nunciatur, úřední listiny. Pavel VI. to vše pečlivě pročítal, podtrhával, na okraje tužkou vnášel svůj komentář nebo připojoval lístky, na kterých vyjadřoval své myšlenky a udílel pokyny. Obzvlášť pozorně sledoval případy kněží, procházejících krizí. Svěřoval se, že pláče a trpí, když pročítá delikátní dokumentaci o jejich případech; častokrát pak osobně napsal nebo zatelefonoval obětem různých výjimečných tragédií a utrpení. Velice pečlivě a bystře si uvědomoval každý detail, který možná unikl i kuriálním úředníkům, a nepřehlédl ani pravopisné chyby a nedostatky v interpunkci. Všechny tyto zásahy plnicím perem nebo tužkou nesou pečeť jeho čitelného rukopisu. Do kdy trvala tato osamělá noční práce? Mnohdy až do dvou hodin nového dne, kdy Pavel VI. prošel kaplí, aby naposledy pozdravil Pána a ulehl k několika hodinám spánku, které mu zbývaly do šesté hodiny ranní.

Tento ustavičně se opakující život vedl Pavel VI. po patnáct let, přičemž neskrýval tíhu osamělosti, která mu naháněla úzkost již od počátku pontifikátu. Když se z pracovních důvodů setkával se svými přáteli, žádal je, aby se ukázali častěji. Věřil v přátelství a byl vděčný svým spolupracovníkům, a proto často soukromě vycházel, aby je v době jejich nemoci navštívil doma nebo římských nemocnicích. Papež Montini toužil po duchu jednoduchosti. Jakmile byl zvolen, stanovil, aby se «L'Osservatore Romano» zdržel onoho chvalořečnického stylu, který se do té doby užíval o papežích, jejich promluvách a liturgiích. Zrušil trojí pokleknutí, které bylo nařízeno účastníkům soukromých audiencí. Papežské apartmá dal zařídit prostě a neokázale. Jeho pracovna, knihovna a přijímací sály měly odrážet dobrý vkus a význam jeho misie. Pavel VI. vládl neomezenou schopností přijetí a otevřenosti, nic mu nebylo cizí, nic ho nezaskočilo. Rád povolil sovětskému prezidentovi (předsedovi Nejvyššího sovětu) Podgornému, aby si během audience dne 30. ledna 1967 u něj v knihovně zakouřil, a vůbec nedbal různých formalit, aby tak jeho setkání – především s dětmi a nemocnými – byla srdečnější. Když tedy listujeme chronologií jeho denního programu, skutečně se probíráme patnácti lety dějin. Práce a dny jednoho pontifikátu nepřinášejí snadný, triumfální a konečný úspěch, nýbrž jsou pomalou a namáhavou poutí, jejíž ovoce sklidí jiní: úkolem Pavla VI. bylo zasévat. Pouze čas prokáže, zda se mu podařilo navzdory či právě díky váháním a rozporům zahájit onu životodárnou obnovu církve, která byla pro církev jeho doby natolik důležitá.

(jag)