Římští prvomučedníci – oběti první křesťanské generace

30. června – den po svátku sv. Petra a Pavla – si církev v Římě a na celém světě připomíná oběti první vlny pronásledování křesťanů. Tito mučedníci zahynuli za Neronovy vlády v Římě v letech 64–67.

Křesťanství přišlo do Říma pravděpodobně již ve 30. letech 1. století; mezi účastníky Letnic v Jeruzalémě a posluchači Petrova kázání jsou zmiňováni poutníci z Říma (Sk 2,10). Po r. 50 se v Korintě apoštol Pavel setkává s Aquilou a Priscillou, manželským párem z římské křesťanské komunity, postižené vyhnáním Židů z Říma za císaře Claudia (41–54). Kolem r. 58 píše Pavel list Římanům, tedy již zjevně prosperujícímu křesťanskému společenství v hlavním městě impéria.

První pronásledování křesťanů v Římě dosvědčuje římský historik Suetonius a přičítá je císaři Neronovi (54–68) coby akt státní autority vůči „nové a zlovolné pověře“. Více tuto událost rozvádí Tacitus ve svých Letopisech.

Roku 64 vypukl v Římě ničivý požár, který zpustošil značnou část města. Mezi lidmi se začalo šířit přesvědčení, že byl požár založen na rozkaz, dokonce z rozhodnutí samotného Nerona. Proto „Nero ve snaze zabránit šeptandám nastrčil jako viníky a postihl nejvybranějšími tresty ty, které lid nazýval křesťany a nesnášel je pro jejich hanebnosti. Původce tohoto jména Kristus byl za Tiberiova císařství popraven z rozhodnutí prokurátora Pontia Pilata…“ (Tacitus, Annales XV,44)

Tacitus dále uvádí, že „nejprve byli zatýkáni ti, kdo se přiznali ke křesťanství; později jejich počet narostl tolik, až bylo zřejmé, že nemohou být všichni vinni založením požáru. Proto byli obviňováni nikoli ze žhářství, nýbrž z nenávisti k lidskému rodu.“ Křesťané byli zašití do zvířecích kožišin předhazováni divokým psům, křižováni nebo upalováni jako „noční osvětlení“, k čemuž Nero ochotně poskytl vlastní zahrady.

Římské obyvatelstvo se však podle Tacita začalo postupně klonit na stranu křesťanů a mezi lidmi rostl soucit. Jevilo se totiž, že tak velké množství obětí nebylo zabito „kvůli veřejnému prospěchu, nýbrž pro krutost jediného člověka“. Ochota křesťanů položit život pro Krista se naopak stala svědectvím a inspirací pro nové křesťanské generace, takže kolem r. 200 již mohl křesťanský autor Tertullianus vyslovit myšlenku, že „krev mučedníků je setbou nových křesťanů“.