Na evropském teologickém sympoziu v rakouském Puchbergu se odborníci zabývali budoucností synodálního procesu a jeho propojením s ekumenickým dialogem. Teolog Robert Svatoň z Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Palackého v rozhovoru pro Vatican News vysvětluje, proč mají oba tyto procesy svoje jádro ve spiritualitě a jak se vědomí společné odpovědnosti za církev postupně probouzí v českých farnostech.
Rozhovor vznikl u příležitosti evropského teologického sympozia s názvem „Utváření synodality v Evropě: od vize k plánům“, které se koná 14.–17. září 2026 v rakouském formačním domě Schloss Puchberg u Lince. Teolog Robert Svatoň vystoupil v úvodním bloku sympozia (Transforming the Word) s příspěvkem zaměřeným na ekumenický rozměr synodálního procesu, který posléze přiblížil i ve svých odpovědích na otázky Gudrun Seiler, redaktorky německé sekce Vatican News.
Pane profesore, co se od sebe mohou ekumenismus a synodalita v Evropě navzájem naučit?
Jak synodalita, tak ekumenismus jsou vlastně procesy, ke kterým jsme zváni. Jsou to, můžeme to tak vidět, Boží dary, které jsou nám konkrétně svěřeny, a které nás vybízejí, abychom se dali na cestu, abychom se vydali na cestu společně. Synodalita je společné kráčení, čili uvědomit si, že patříme k sobě. A totéž platí pro ekumenismus. Uvědomit si, že jsme všichni byli pokřtěni v jednoho Krista a všichni jsme posláni do tohoto světa, abychom svědčili o Kristově evangeliu.
Vnímáte mezi ekumenismem a synodalitou také jistou duchovní spřízněnost, jelikož oba koncepty podporují procesy smíření a integrace? Kde lze tento jev pozorovat?
Synodalita i ekumenismus mají skutečně své jádro ve spiritualitě. Jde vlastně o duchovní procesy. Víme, že klíčovým slovem závěrečného dokumentu Synody je obrácení, ke kterému jsme všichni voláni. A totéž čteme i v dekretu II. vatikánského koncilu Unitatis redintegratio, kde se říká, že obrácení je duší celého ekumenického hnutí. To je ten základní pohyb, který jak synodalita, tak ekumenismus předpokládají a ke kterému nás vybízejí.
Když papež František zahájil synodální projekt pro celou církev, v různých společenstvích se postupovalo různou rychlostí. Některá byla poněkud skeptická, jiná to přijímala s radostí. Jaký vývoj v oblasti synodality lze pozorovat v církvi v České republice několik let po začátku synodálního procesu?
Osobně vnímám posun zejména na úrovni farností mezi věřícími – v tom smyslu, že pomalu klíčí vědomí, že skutečně patříme do církve a že ji všichni tvoříme. Církev není jen něco vnějšího, co se nás netýká, ale všichni opravdu máme podíl na jednom Kristově těle a všem nám je svěřeno poslání: „Jděte do celého světa.“
Právě to vnímám jako velký posun díky synodálnímu procesu – že se vědomí církve začíná probouzet v nitrech věřících, kteří pomalu, ale jistě chtějí objevovat dary, jež jim Pán svěřil, aby jimi byli ve své církvi užiteční.