Růžencové sestry zasévají naději v nigerijských uprchlických táborech

Vzhledem k vnitřní migraci četných rodin v celém ústředním pásmu Nigérie pracují Misionářské sestry svatého růžence na tom, aby navrátily naději a důstojnost vnitřním vysídlencům ve státu Benue. Ačkoli tyto řeholnice slouží všem, jejich ústředním posláním zůstává podpora mladých lidí, zejména žen, a to prostřednictvím vzdělání, které je jádrem jejich charismatu.

„Nikdo neopouští svůj domov, pokud…a nikdo si nevolí uprchlický tábor…“ – takto zní dva verše z básně Warsana Shireho „Domov“, které dokazují, že domov je posledním místem, odkud by si člověk přál uprchnout, a prvním místem, kam se lidé chtějí vrátit. Podle zprávy o globálních tendencích migrace, vydané Úřadem Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky v roce 2024, navzdory rekordní úrovni migrace přetrvává touha po návratu domů. Tuto touhu sdílejí také mnozí vnitřní migranti v Nigérii, kteří doufají, že jednou navrátí do svých původních vesnic.

Kontext, v němž řeholnice působí

Nigérie od roku 2012 v řadě svých oblastí zakouší vzrůstající ohrožení lidských životů. Útoky ze strany ozbrojených skupin vedly k mnoha ztrátám na životech, majetkovým škodám a tísnivému strachu místních obyvatel. Podoby násilí a jeho intenzity se mění v závislosti na různých nigerijských regionech. V ústředním pásmu Nigérie – Middle Belt – přiměly opakované útoky na tamní vesnice a zemědělské pozemky v posledních desíti letech tisíce tamních rodin k tomu, aby se uchýlily do táborů pro vnitřní vysídlence. Tuto krizi lze objasnit různými způsoby, počínaje vytěžováním nerostného bohatství po etnické, náboženské, politické a ideologické faktory. Vzhledem k tomu, že neexistují trvalá řešení tohoto stavu, řada místních společenství se ocitla v situaci dlouhodobé migrace, poznamenané nejistotou a hlubokou touhou po míru a návratu do vlastních domovů.

Najít naději v dobách migrace

V Yelwatě, která spadá pod Guma Local Government Area nigerijského státu Benue, bylo v při nočním útoku z 13. na 14. června 2025 zabito více než dvě stě lidí. Mnozí z těch, kteří přežili, nyní žijí v táboře mezinárodního trhu v Makurdi, hlavního města státu Benue, a mají v živé paměti onu noc.

Joseph Angur, vnitřní vysídlenec žijící v Makurdi, hovoří se sestrou Mary Unwuchola, misionářkou svatého růžence, která pracuje v uprchlickém táboře

Cypraian Targule, otec čtyř dětí, vzpomíná, že zaslechl výstřely. Utekl do lesa, kde se však necítil bezpečně, a po dvou dnech dorazil do uprchlického tábora. Ačkoli tam se cítí bezpečněji, nemůže se věnovat zemědělství, které bylo jeho hlavním zdrojem obživy. „Nejhorší je, že tu nejsem schopen nic vypěstovat“, prohlašuje. „Sestry sem ale přinášejí jídlo a povzbuzují nás, a to nám dodává naději“.

„Tábor pro nás není přívětivým místem“, dodává Dekaa Elizabeth, matka dvou dětí, která při zmíněném nočním útoku přišla o několik členů rodiny, včetně bratra a dalších čtyř svých dětí. Život v táboře jí sice zajišťuje trochu bezpečí, ale každodenní problémy přetrvávají – nedostatek pitné vody a hygienických zařízení, nutnost platby školného a psychické problémy jednoho z dětí. Na otázku, odkud čerpá sílu, odpovídá: „Bůh mi dodává naději, jeho Slovo se dotýká mého srdce“. Jak dále podotýká, podporuje a povzbuzuje ji též přítomnost řeholnic v uprchlickém táboře.

Joseph Angur, který uprchl ze své vesnice spolu s manželkou a dětmi, vzpomíná, jak se v tichosti ukryli, zatímco útočníci obcházeli ves a zapalovali domy. Také pro něj trvá každodenní zápas o pitnou vodu a jídlo, ale neztrácí důvěru. „Chtěl bych, aby lidé ustavičně hledali mír“, přeje si.  „Doufám, že opustím toto místo a vrátím se domů. Neexistuje nic lepšího než domov“.

Zasévat setbu naděje

Sestry misionářky svatého růžence provázejí od roku 2022 vnitřní vysídlence žijící v různých uprchlických táborech rozesetých po celém státě Benue, mezi nimiž jsou tábory Daudu 1, Itcwa, Agagbe a tábor Mezinárodního trhu. Nejprve začaly s donáškou jídla a později se jejich podpora rozrostla až k poskytování odborného vzdělání pro mladé muže a ženy v oborech krejčovství, praní oděvů, kadeřnictví, opravy obuvi, či instalatérských prací. Po vyškolení získávají účastníci těchto kurzů základní vybavení, aby mohli samostatně tyto činnosti rozvíjet a vydělali si na obživu. Sestra Mary Unwuchola a její spolupracovníci rovněž poskytují pravidelné návštěvy, modlitbu a poradenství, aby v rodinách upevnily naději v návrat míru.

Z uprchlického tábora k navrácené důstojnosti

V táboře Daudu potkala sestra Mary dívku jménem Regina Nyamve, která se do uprchlického tábora dostala jako patnáctiletá. Po dvou letech jí sestry pomohly k návratu do školy. Regina tak dokončila druhý stupeň základní školy a nyní studuje na textilní škole v Makurdi. „Z uprchlického tábora se mi podařilo dokončit základní školu a nyní se učím řemeslu. Chtěla bych vystudovat a stát se zdravotní sestrou“. Díky svému vzdělání hledí tato dívka s důvěrou do budoucnosti, kterou si představuje jinak než uprchlický tábor. Sestra Mary uznává, že existuje řada neuspokojených potřeb a přetrvává nedostatek jídla, ale zároveň si všímá, že „vnitřním běžencem by mohl být každý z nás. Když tedy něco cítíš, neomezuj se na to, že o tom budeš mluvit, ale jednej“.

Naděje, která vytrvá

Rodiny, žijící v uprchlických táborech doufají, že opět nastane mír a že se navrátí do svých domovů. Navzdory ztrátám a nejistotě je podporuje víra, pomoc okolního společenství a prosté skutky plynoucí z pospolitosti. Sestry nadále docházejí do táborů a nabízejí to, co mohou, byť nemají na všechno odpověď. Problémy zůstávají, ale přetrvává také naděje, neboť „není lepší místo než domov“.