Slavnost Nanebevstoupení Páně

„Vpravdě veliké je tajemství zbožnosti: Byl zjeven v těle, ospravedlněn Duchem, viděn od andělů, hlásán národům, došel víry ve světě, byl přijat do slávy.“ (1 Tim 3,16) Čtyřicátý den po Zmrtvýchvstání slaví církev Ježíšovo nanebevstoupení. Tento svátek se objevuje ve 4. křesťanském století v Jeruzalémě a odtud se šíří do celého křesťanského světa. Vychází z události popsané v 1. kapitole Skutků apoštolů.

Krom Skutků zmiňuje velmi lakonicky Ježíšovo nanebevstoupení Markovo evangelium (Mk 16,19) a o něco obšírněji i Lukášovo (Lk 23,50–53), které událost situuje k Betánii nedaleko Jeruzaléma. Skutky pak upřesňují, že se tak stalo na Olivové hoře, kde je až dosud tradicí udržováno konkrétní místo Ježíšova nanebevstoupení. Apoštolské listy se na tuto událost odkazují nepřímo, mluví o Kristově oslavení.

Jak uvádějí Skutky, setkával se zmrtvýchvstalý Kristus se svými učedníky po čtyřicet dní. Je to číslo symbolické – 40 dní strávil Mojžíš na Boží hoře (Ex 24,18), 40 dní trvalo zvědům, než se vrátili z průzkumu Zaslíbené země (Nm 13,25), 40 dní se Ježíš postil na poušti… Jedná se o tzv. „číslo plnosti“.

V liturgickém kalendáři uzavírá slavnost Nanebevstoupení první část velikonoční doby, následuje devítidenní čas (tzv. novéna z lat. novem – „devět“), čas proseb o Dar Svatého Ducha po vzoru apoštolů s Pannou Marií a dalšími učedníky, muži i ženami (Sk 1,14). Sesláním Ducha Svatého se doba velikonoční uzavírá – Svatý Duch je největším darem Zmrtvýchvstalého (srv. Jan 20,22).

Karl Rahner k tomu uvádí: „Pro Ježíše nanebevstoupení znamená završení jeho činu na kříži a ve vzkříšení, vítězné povýšení, konec moci zla, završení veškerenstva jím jako jeho hlavou a vytvoření nového, radikálního panování nad světem.“ (Teologický slovník, Zvon, Praha 1996, s. 196)

Vlastní Ježíšovo nanebevstoupení rozhodně nelze chápat jako „kosmický let“. „Nebe“ není jiná část vesmíru mimo naši planetu ani jakýsi „paralelní vesmír“. Nebesa, kam Kristus vstoupil, jsou tady a teď. Věčnost není protiváha našeho časoprostoru; věčnost jej prostupuje a proniká.

Kristus vstoupil do nebe, do Otcovy slávy. Je o něm přece psáno: „Kristus přišel jako velekněz budoucích hodnot; prošel stánkem větším a dokonalejším, který není udělán lidskýma rukama, to je: nenáleží k tomuto stvořenému světu, a vešel jednou provždy do svatyně, ne s krví kozlů a telat, ale se svou vlastní krví, a tím nám získal věčné vykoupení." (Žid 9,11–12)

Kristus vstoupil do nebe se svou vlastní krví. Ale jeho krev je krev lidská – je to naše vlastní krev. Svým lidstvím je s ním každý člověk spojen – a tím pádem má každý člověk svým lidstvím podíl na jeho slávě, na slávě, do níž vstoupil, jak si to dnešního dne připomínáme. Jak to dnešního dne slavíme.

Kristovo nanebevstoupení je nejvyšší čest, pocta a sláva, jaké se kdy člověku dostalo a dostane. Dnešní slavnost je tedy oslavou oslaveného lidství. Toto lidství, které bylo posvěceno vtělením, vykoupeno křížem a proměněno zmrtvýchvstáním, je nyní oslaveno nanebevstoupením.