Slavnost Narození Páně

Liturgická slavnost Narození Páně (Natívitas Dómini nostri Iesu Christi), kterou slavíme 25. prosince, je hlubokým vyjádřením Boží lásky a spásného daru člověku.

Historie křesťanského slavení Vánoc sahá až do 3. století, kdy je v Římě doložena jedna z nejstarších zmínek o vánoční liturgii. Ačkoliv o této události máme dále historické zprávy i od židovských a pohanských dějepisců jako Josefus Flavius nebo Tacitus, nejdůležitější je pro křesťana její teologické a spásné rozměření jako zrození Syna Božího pro naši spásu.

Výjev narození Ježíše Krista vyjadřuje hlubokou symboliku pokory a lásky. Betlémská scéna se stala pro věřící inspirací k rozjímání – jesličky, které se dnes běžně staví v kostelích i domácnostech, vycházejí z tradice spojené se sv. Františkem z Assisi z roku 1223. Jejich smyslem je pomoci nám více vnímat tajemství Božího vtělení.

Andělský chvalozpěv nad Betlémem nám připomíná dvě základní podmínky pravého míru na zemi: vzdávat slávu Bohu a mít dobrou vůli vůči bližním. Tato výzva zůstává aktuální i dnes – Vánocemi nejsou jen dny volna nebo výměna darů, ale především setkání s Kristem, který přináší pokoj a světlo do našeho života.

Sv. Jan Pavel II. vybízí k tomu, abychom se zastavili před dítětem Kristem a přijali Jeho přítomnost ve svém životě. Kristus, jako „světlo naděje pro všechny“, od nás žádá nejen vnější připomínku Jeho narození, ale upřímné otevření srdce a přijetí víry. Přijetí Ježíše jako Pána a Spasitele je reakcí svobodné lásky, kterou Bůh dává každému člověku.

Evangelisté Matouš a Lukáš přinášejí nám životem osvětlující obraz Kristova narození: Josef a Maria putují do Betléma podle císařova nařízení, Ježíš je položen do jeslí a andělé oznamují pastýřům radostnou zvěst – Spasitel se narodil. Evangelní texty spojují tento moment s hlubokým teologickým významem: Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi, přinášejíc světlo a život všem lidem.

Zdroj: Catholica