Slavnost Zvěstování Páně

Devět měsíců před slavností Narození Páně, 25. března, slaví církev přelomovou událost dějin spásy: setkání archanděla Gabriela s Pannou Marií, která se na základě svého „ano“ stala Matkou Boží. Tímto jedinečným setkáním nás provází modlitba Anděl Páně.

Anděl Páně zvěstoval Panně Marii – a ona počala z Ducha Svatého…

První kapitola Lukášova evangelia popisuje dialog mezi archandělem a Marií. Mladičká izraelská dívka je v radostném šoku. Zdá se, že neví, čemu se divit více: nezvyklému pozdravu, anebo úkolu, který překonává veškeré lidské představy? Boží posel trpělivě vysvětluje, povzbuzuje, připomíná dávná zaslíbení i nedávné události. Básník Václav Renč to vyjádřil takto:

Tu strnou nebesa i země.
Proud času stanul přetajemně,
ustaly strom i tráva růst,
své vody zastavila řeka.
Jak Bůh, tak celý vesmír čeká
na slovo, slůvko z jejích úst.

Bůh na člověka netlačí; očekává svobodné lidské ano. Sází na člověka a vkládá lidskou spásu do lidských rukou. Zvěstování je svátkem lidské svobody.

Maria řekla: „Jsem služebnice Páně: ať se mi stane podle tvého slova.“

Na slova „u Boha není nic nemožného“ reaguje Maria aktem důvěry. Její odpověď není výrazem rezignace; naopak, Maria jde ochotně vstříc Boží nabídce. „Ať se mi stane“ neznamená „ať je po tvém“, nýbrž „kéž se to splní na mně“. Služebnice Páně není nesvéprávná otrokyně, nýbrž odhodlaná spolupracovnice na Božím díle. Sv. Augustin to vyjadřuje v geniální zkratce: „Ten, jenž tě stvořil bez tebe, nespasí tě bez tebe.“

Maria zde vystupuje jako „nová Eva“, která svou ochotou uzdravuje následky neochoty první lidské generace. Autor prastarého mariánského hymnu Ave, maris stella si všímá podobnosti latinského Ave (Zdrávas) s Eviným jménem:

Funda nos in pace
mutans Evae nomen

Mír nám vlej, když jméno
Eva zpět je čteno

Zvěstování je svátkem lidské spolupráce s Bohem.

A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.

Bůh vstupuje do světa dosud nevídaným a nepředstavitelným způsobem. Událostí vtělení se osobně „kompromituje“ s hmotou, takže není divu, že někteří teologové hovoří o „svaté hmotě“. Stvořený svět od této chvíle už nikdy nebude stejný jako předtím. Zde je důvod, proč počítáme křesťanský letopočet „léta Páně“ právě od Vtělení. A nejspíše není náhodou, že J. R. R. Tolkien stanovil počátek nového věku – „věku člověka“ – spojeného s pádem Temné věže a zničením Prstenu moci právě na 25. březen.

Bůh není „bůh spící“, „bůh vzdálený“, bůh pohrdající hmotným světem, ale Bůh, který tak miluje tento svět, že se stává jeho součástí: že Stvořitel přijímá účast na svém stvoření. Pán všeho světa se vydal světu napospas. Bůh se stal člověkem, aniž by přestal být sám Bohem. On se stal jedním z nás. A právě proto z úcty k němu dnes při vyznání víry namísto obvyklé úklony poklekáme.

Ve vstupní modlitbě mše dnešní slavnosti zaznívají tato slova: „Bože, vyznáváme, že se tvé Slovo stalo v lůně Panny Marie člověkem, tvůj Syn, náš Vykupitel, se stal jedním z nás a má účast na našem lidském životě; dej, ať i my máme účast na jeho božství.“ Sv. Athanasius, nazývaný „otec ortodoxie“, to formuloval stručně a překvapivě: „Bůh se stal člověkem, aby se člověk stal Bohem.“

Bůh nám „dává účast na své božské přirozenosti“ (2 Petr 1,4). Týž Duch, který sestoupil na Pannu Marii a učinil z ní Bohorodičku, každého z nás přetváří k dokonalé Boží podobě. On jediný může způsobit, abychom se my lidé stali božskými. A pro nic menšího se Bůh nestal člověkem než pro naše darované božství. Řečeno slovy dnešního evangelia: „U Boha není nic nemožného.“ (Lk 1,37) Zvěstování je svátkem darovaného zbožštění člověka.