Sv. Polykarp, apoštolský žák a mučedník

Polykarpos byl žákem apoštola Jana, patřil tedy ke generaci přímých následovníků apoštolů, kterým říkáme „apoštolští otcové“. Polykarp byl nejmladší a poslední z nich. Je také prvním světcem pobiblické doby, u něhož máme doloženou trvalou úctu k jeho ostatkům a jeho hrobu bezprostředně po mučednické smrti. Jeho liturgickou památku si připomínáme 23. února.

Polykarp se narodil v maloasijské Smyrně (dnešním İzmiru) roku 69. Snad sám apoštol Jan, dožívající v nedalekém Efezu, jej přibližně roku 100 ustanovil biskupem rodného města (Smyrny). Každopádně se Polykarp podle shodného svědectví vícera pramenů s apoštolem Janem osobně znal. Ve své komunitě udržoval tzv. „janovskou tradici“ slavení Velikonoc, tzn. 14. nísanu podle židovského kalendáře.

Tuto tradici se Polykarp roku 154 vypravil hájit do Říma, kde se setkal s papežem Anikétem. Řím však – rovněž s odvoláním na apoštolskou tradici – slavil Velikonoce vždy v neděli po 14. nísanu. Setkání římského biskupa se smyrenským bylo pokojné, nicméně se nedohodli, ale své přátelské setkání korunovali společným slavením eucharistie.

Krátce po návratu do Smyrny zde vypuklo pronásledování křesťanů, jemuž padl za oběť i Polykarp. Zpráva o jeho umučení popisuje, jak byl předveden před římského prokonzula a nabádán k tomu, aby se zřekl „své bezbožnosti“ – křesťané byli skutečně nazýváni „ateisty“, protože nectili římská božstva. Na přímou výzvu „Zapři Krista!“ odpověděl: „Osmdesát šest let mu sloužím a nikdy mi neudělal nic zlého. Jak bych se mu mohl rouhat, svému králi a svému Spasiteli?“

Polykarp byl odsouzen k trestu smrti upálením. Smyrenským křesťanům se podařilo shromáždit jeho pozůstatky a s úctou je pohřbít. Pravidelně se pak 23. února, ve výroční den jeho „zrození pro nebe“, jak o tom píše zpráva o Polykarpově umučení, místní komunita setkávala právě na místě jeho posledního odpočinku. Polykarp byl také první, kdo byl nazván řeckým slovem martys, tzn. „svědek“; tento výraz se následně stal pojmem pro mučednictví.

Život sv. Polykarpa, biskupa ve Smyrně, máme dosvědčen z vícera zdrojů. Při své cestě do Říma (pravděpodobně roku 107) se u něj krátce zdržel sv. Ignác z Antiochie, který mu posléze věnoval jeden ze svých listů. V něm chválí Polykarpa, který „celou svou myslí lpí na Bohu jako na nepohnutelné skále“, a nazývá ho nanejvýš požehnaným“.

Sám Polykarp napsal list křesťanům ve Filippech, jehož text se dochoval. „Ani já, ani nikdo jiný se nemůže rovnat moudrosti blaženého a slavného Pavla, který se s vámi setkal tváří v tvář,“ píše v něm a povzbuzuje filippské křesťany, aby se drželi všeho, co jim tento apoštol svěřil.

O Polykarpovi se zmiňuje i sv. Irenej z Lyonu, který se s ním osobně setkal v době svého maloasijského vyhnanství. A především můžeme vycházet z autentické zprávy o Polykarpově mučednické smrti (v letech 155/156), kterou záhy poté napsali smyrenští křesťané okolním komunitám.