Sv. Valentin z Terni, adoptivní patron zamilovaných

14. února připomínají oficiální seznamy světců sv. Valentina, biskupa ze středoitalského Terni, mučedníka 4. století. Asociace tohoto světce se „svátkem zamilovaných“ je ovšem o tisíciletí mladší.

Nejstarší zpráva o sv. Valentinovi pochází z 5./6. století a popisuje jeho mučednickou smrt. Podle tohoto Passio (popisu mučednictví) byl Valentin biskupem v Terni ve střední Itálii v polovině 4. století. Zprávu o něm donesl do Říma jistý Fonteius, jemuž Valentinova modlitba uzdravila bratra. Právě to inspirovalo řeckého učitele rétoriky Kratóna, aby nechal biskupa vyhledat a přivést do Říma – Kratónův syn byl totiž stižen stejnou chorobou.

Valentin skutečně do Kratónova římského domu dorazil. Kratón mu nabídl polovinu svého majetku, uzdraví-li jeho dítě. Valentin však majetek odmítl a poukázal na to, že pravým bohatstvím je pro něj víra v jediného Boha a Pána. Mluvil natolik přesvědčivě, že Kratón byl ochoten přijmout křest, byť by se jeho syn neuzdravil.

Bůh se však nenechal zahanbit. Po celonoční Valentinově modlitbě vstal Kratónův syn z lůžka zdráv. To zapůsobilo nejen na samotného Kratóna, ale i na jeho žáky Procula, Epheba a Apollonia, kteří spolu s ním a celou jeho rodinou přijali křest. Mezi nově pokřtěnými však byl i přítel těchto tří studentů, syn městského prefekta Abbondius.

Křesťanství v té době sice bylo státem tolerovaným náboženstvím, římská nobilita se však dosud držela tradičních hodnot římského polyteismu. Prefekt Furiosus Placidus (dosvědčen v úřadu v letech 346–347) se ze vzteku rozhodl pomstít biskupu Valentinovi a nechal jej tajně v noci popravit, či spíše zavraždit. Přesným místem Valentinovy smrti byl druhý milník na Via Flaminia, nedaleko Milvijského mostu na kraji Říma.

Proculus, Ephebus a Apollonius se o Valentinově smrti doslechli a tajně přenesli biskupovo tělo do jeho domovského Terni. Zde byl pochován při téže římské cestě, u jejího 64. milníku. Snad již za pontifikátu papeže Julia I. (337–352) byla nad světcovým hrobem vybudována bazilika. Spolu s Valentinem jsou v ní pohřbeni i Proculus, Ephebus a Apollonius, kteří krátce po Valentinovi také zemřeli mučednickou smrtí.

Po více než tisíci letech, konkrétně 14. února 1383 – tedy na svátek sv. Valentina – dokončil anglický básník Geoffrey Chaucer svou báseň „Ptačí sněm (Parlement of Foules)“. Popisuje v ní jakési rozkošné údolíčko, v němž se mimo jiné za sladkého prozpěvování oddávají ptáčci svým námluvám. Ve svém pozdějším díle, Canterburských povídkách, tuto skladbičku nazývá „svatovalentinskou básní o ptačím sněmu“. Ejhle – legenda se zrodila a ukázala se být velmi životaschopnou; sv. Valentin byl „adoptován“ coby patron zamilovaných…

zdroj: santiebeati.it