Hedvika se narodila kolem roku 1174 na hradě Andechs v Bavorsku do významného šlechtického rodu. Její otec Bertold IV. byl vévodou meranským, chorvatským a dalmatským, matka Anežka pocházela z míšeňského knížecího rodu.
Hedvika měla sedm sourozenců, mezi nimiž byli biskupové, arcibiskup i královny. Již od pěti let vyrůstala u benediktinek v Kitzingenu, kde získala hlubokou duchovní i praktickou výchovu. Naučila se péči o nemocné, výrobě léků, ručním pracím i latinskému jazyku.
Velmi mladá, z politických důvodů, se provdala za Jindřicha I. Bradatého, slezského knížete. Porodila mu sedm dětí, ale většinu z nich ztratila již v dětství. Smrt nejbližších nesla s vírou a odevzdaností:
„Stvořitel může naložit s tvorem, jak se mu líbí, a jakkoli s námi naloží, máme mu za to děkovat.“
Hedvika se brzy naučila polsky a stala se oporou křesťanského života na dvoře. Byla známá svou prostotou, asketickým životem a neúnavnou dobročinností. Sama pečovala o nemocné, zakládala špitály i kláštery, chudým dokonce odpouštěla daně. Často chodila bosá – i v zimě – na znamení pokory a blízkosti chudým.
Spolu s manželem založila roku 1202 cisterciácký klášter v Třebnici, kde později vstoupila i jejich dcera Gertruda. Po manželově smrti roku 1238 Hedvika sama přijala řeholní sliby a v Třebnici také dožila.
Hedvika prožila četné ztráty – smrt dětí, příbuzných i rodné země. Roku 1241 ztratila v bitvě u Lehnice i syna Jindřicha. Přesto nikdy neztratila důvěru v Boha. Pro svou víru, kajícnost a trpělivost bývá přirovnávána k biblickému Jobovi.
Zemřela v říjnu 1243. Za svatou byla prohlášena papežem Klementem IV. roku 1267. Její hrob v Třebnici se stal poutním místem.
Zdroj: Catholica