Svatá Terezie z Lisieux – nečekaná patronka misií

Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté tváře, jak zní oficiální jméno této světice, je osobností paradoxů. Roku 1927 byla prohlášena patronkou misií, i když za svůj řeholní život neopustila svůj klášter. Roku 1997 získala titul Učitelka církve, i když za 24 let svého života napsala jen stručný příběh svého krátkého života, několik básní a divadelních hříček.

Terezie se narodila 3. ledna 1873 v severofrancouzském Alençonu Louisovi a Zélii Martinovým, po matčině smrti se s rodinou přestěhovala do Lisieux blízko normandského pobřeží. V tomto městě přijala iniciační svátosti, zde také vstoupila do kláštera karmelitek. Měla tehdy pouhých patnáct let; vyžádala si pro tento krok zvláštní povolení od papeže.

Když roku 1890 skládala řeholní sliby, čekalo ji pouhých sedm let života. Strávila je ve svém klášteře intenzivním modlitebním životem, bohatou korespondencí a přinejmenším na první pohled radostnou zbožností. Stravovala ji však nejen tuberkulóza, ale i pocit duchovní vyprahlosti a marnosti, jakému karmelská spiritualita říká „temná noc“. To vyšlo najevo až po její smrti, když se rozšířil její duchovní deníček, sepsaný na pokyn představené a známý jako „Historie jedné duše“.

Svatá Terezie potřebovala projít zkušeností, že je důležitější, co pro ni udělá Bůh, než co ona udělá pro Boha. Sama to vyjadřovala metaforou: „Velcí světci stoupali po příkrých schodech svatosti do nebes. Já to nedovedu, ale doufám, že pro mě můj Bůh pošle výtah.“ Při své apoštolské cestě do Francie vyslovil Lev XIV. přání, „aby nás sv. Terezie naučila své malé cestě“.

Sv. Terezie vedla bohatou korespondenci (dochovalo se celkem 266 dopisů), mj. s několika kněžími na misiích. Našla v tomto spojení s misionáři svůj způsob, jak se zapojit do misií. Předjímala tím, co vyjádřil Koncil v dekretu o misiích: „Řeholní instituty, kontemplativní i činné, dosud měly a mají velmi veliký podíl na evangelizaci světa. […] Kontemplativní řeholní společnosti mají svými modlitbami, skutky pokání a snášením soužení vrcholný význam pro obrácení duší. Neboť Bůh na jejich prosby posílá dělníky na svou žeň, otvírá duši nekřesťanů, aby naslouchali evangeliu, a dává slovu spásy přinášet v jejich srdci plody.“ (AG 40) Terezie tím naplňovala své povolání „být láskou v mateřském srdci církve“.

Sv. Terezie z Lisieux zemřela po půlročním fyzickém utrpení (mj. spojeném s chrlením krve) 30. září 1897 s vyznáním lásky ke Kristu v posledním dechu. Odcházela do Boží náruče s přesvědčením, že bude moci vyprošovat těm, které nechává na světě, velkou milost – jejími vlastními slovy, „bude posílat déšť růží“. Proto se růže staly jejím atributem. Svatořečena byla roku 1925. Jako „Malá Terezie“ (pro odlišení od sv. Terezie z Ávily) či „Terezička“ se stala jednou z nejpopulárnějších světic moderní doby. Roku 2015 byli svatořečeni i její rodíče, Zélie a Louis Martinovi, první společně kanonizovaný manželský pár novověku.