Svátek Proměnění Páně

Evangelia vyprávějí, že Ježíš vzal s sebou tři učedníky – Petra, Jakuba a Jana – na vysokou horu, tradičně označovanou jako Tábor, jejíž hebrejský název lze přeložit jako „Boží náruč“. Tam se před nimi proměnil: jeho tvář zazářila a šat se stal oslnivě bílým. Spolu s ním se zjevili Mojžíš a Eliáš – reprezentanti Zákona a proroků – a rozmlouvali s ním o jeho blížícím se utrpení.

Vrcholným momentem tohoto zjevení je hlas z oblaku, který promlouvá: „To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení; toho poslouchejte!“ Tento Boží výrok potvrzuje Ježíšovu jedinečnou identitu. Není jen prorokem mezi jinými, ale Božím Synem, který přichází naplnit Zákon i proroctví. Světlo, které jej zahaluje, není odrazem zvenčí, ale září z nitra – je to záblesk jeho božství, který na okamžik proniká přes závoj lidské přirozenosti.

Podle Katechismu katolické církve ukazuje Ježíš v tomto okamžiku svou božskou slávu, aby posílil víru učedníků před blížící se cestou kříže. Sláva a utrpení nejsou v rozporu – právě naopak, k účasti na Boží slávě se přichází skrze kříž. Mojžíš i Eliáš, kteří se kdysi sami setkali s Bohem na hoře, zde symbolicky předávají Kristovi své svědectví: v něm se naplňuje veškeré očekávání Izraele.

Událost Proměnění byla pro učedníky silným zážitkem, ale zároveň něčím, co nedokázali plně pochopit. Petr, uchvácen krásou okamžiku, zvolá: „Pane, jak je tu dobře.“ Chtěl by zůstat, postavit stánky a setrvat v oné slávě. Ale cesta víry vede dolů – zpět do údolí, do každodenní reality, k událostem Velkého pátku. Teprve později učedníci pochopí, že právě tato chvíle byla předobrazem vzkříšení.

Církevní otcové v této scéně rozpoznávají hluboké teologické souvislosti. Svatý Jeroným zdůrazňuje, že hlas z nebe jednoznačně ukazuje na Krista jako Božího Syna, nikoliv jen na dalšího proroka. Svatý Tomáš Akvinský upozorňuje, že se zde zjevuje celá Nejsvětější Trojice – Otec v hlasu, Syn ve své proměněné podobě a Duch Svatý v oblaku světla.

Zdroj: Aciprensa