Svatí prvomučedníci římští

30. června si církev připomíná zástupy bezejmenných svědků víry – prvních křesťanů, kteří položili život za Krista během krvavého pronásledování po požáru Říma v roce 64. Jejich jména neznáme, ale jejich svědectví lásky a věrnosti zůstává nesmazatelně zapsáno v paměti církve.

Tito mučedníci byli lidé hluboce spojení s Kristem – milovali Boha i své bližní. Jejich víra však byla pro císaře Nerona nebezpečná: hlásala rovnost všech lidí, a tedy i podvratnou myšlenku, že otrok je bratrem panovníka. Navíc uctívali ukřižovaného, tedy podle římského myšlení někoho nejnižšího a opovrhovaného. Císař, toužící po moci a obdivu, se rozhodl tuto skupinu obětovat.

Po ničivém požáru Říma, z něhož mnozí podezřívali právě samotného Nerona, se císař rozhodl svést vinu na křesťany. Propuklo systematické a kruté pronásledování. Podle římského historika Tacita se mučednictví stalo veřejnou podívanou: křesťané byli upalováni jako živé pochodně v císařských zahradách, zašíváni do kůží a trháni šelmami, bičováni a stínáni. Nejvíce jich zahynulo v cirku na Vatikánském pahorku – na místě, kde dnes stojí bazilika sv. Petra.

Navzdory hrůzám, kterým byli vystaveni, zůstávali křesťané věrní Kristu. Jejich síla pramenila z lásky k Ježíši a naděje na věčný život. Jejich smrt se stala výmluvným svědectvím, které přivádělo k víře další – i mezi jejich pronásledovateli. Tertulián později shrnul tuto skutečnost slavnými slovy: „Krev mučedníků je semenem nových křesťanů.“

Sám Ježíš předpověděl, že jeho učedníci budou pronásledováni: „Budou vás všichni nenávidět pro mé jméno. Kdo však vytrvá až do konce, bude spasen.“ (Mt 10,22) A zároveň jim zaslíbil nebeskou odměnu: „Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích.“ (Mt 5,12)

Jelikož většina jmen římských prvomučedníků zůstala neznámá, církev slaví jejich památku společným svátkem dne 30. června – hned po slavnosti sv. Petra a Pavla, kteří byli také obětí Neronova pronásledování. Tato blízkost v liturgickém kalendáři zdůrazňuje, že i ti, jejichž jména neznáme, jsou součástí duchovního dědictví církve a slavně vítězí spolu s apoštoly.

Dnes můžeme nad jejich památkou rozjímat v tichu uprostřed Svatopetrského náměstí, kde stojí obelisk, jenž kdysi stával uprostřed krvavého cirku. Je to výmluvný symbol: tam, kde tekla krev svědků, roste dnes církev jako živé společenství víry.

Zdroj: Catholica