Obsah
Obsah
Portál
Přihlásit se
Na 20. srpna připadá liturgická památka svatého Bernarda z Clairvaux, cisterciáckého opata a učitele církve. Významný teolog, kazatel a duchovní autor ovlivňoval nejen rozvoj řeholního života, ale také církevní a politické dění v Evropě 12. století. Jeho spiritualita byla hluboce spojena s úctou k Panně Marii.
Bernard se narodil roku 1090 nebo 1091 na hradě Fontaine-lès-Dijon v Burgundsku do šlechtické rodiny. Jeho otec Tescelin byl rytířem, matka Aletha pocházela z významného rodu a svého syna od dětství vedla ke křesťanské víře.
Vzdělání získal v klášterní škole v Châtillon-sur-Seine, kde vynikal znalostí latiny, literárním nadáním a řečnickými schopnostmi. Po matčině smrti procházel obdobím vnitřního hledání. Nakonec se rozhodl pro řeholní život a oslovil jej přísný způsob následování řehole svatého Benedikta, který uskutečňovali cisterciáci.
Kolem roku 1112 vstoupil Bernard spolu s početnou skupinou příbuzných a přátel do cisterciáckého kláštera v Cîteaux. Již o tři roky později byl vyslán se dvanácti mnichy, aby založil nový klášter v Clairvaux, jehož název znamená „Světlé údolí“. Ve věku přibližně 25 let přijal kněžské svěcení a stal se jeho prvním opatem.
Pod Bernardovým vedením se Clairvaux stalo jedním z nejvýznamnějších duchovních center své doby. Jeho působení zásadně přispělo k rychlému rozšíření cisterciácké reformy po celé Evropě. Bernard zdůrazňoval prostotu, modlitbu, práci, přísný způsob života a návrat k původnímu duchu benediktinské řehole.
Sám byl člověkem výrazné a rozhodné povahy. Usiloval však o pokoru, ovládání vlastní prudkosti a vědomí osobních hranic. Přestože býval kritizován za přílišnou přísnost, dokázal oslovit lidi ze všech společenských vrstev a mnohé přivedl k duchovnímu životu.
Bernardova autorita brzy přesáhla zdi kláštera. Stal se vyhledávaným kazatelem, rádcem papežů, biskupů i evropských panovníků. Urovnával spory mezi představiteli církve a světské moci a vystupoval proti tehdejším herezím.
Po rozkolu, který následoval po smrti papeže Honoria II. v roce 1130, se postavil na stranu Inocence II. a významně přispěl k jeho uznání za právoplatného papeže. Jedním z Bernardových žáků byl také pozdější papež Evžen III., kterému věnoval spis O rozjímání. V něm připomínal, že ani vysoký církevní úřad nesmí člověka odvádět od modlitby, usebranosti a služby.
Na církevním sněmu v Troyes se Bernard podílel také na formulování pravidel rytířského řádu templářů. Ve čtyřicátých letech 12. století byl pověřen hlásáním druhé křížové výpravy. Ta však skončila neúspěchem, který Bernard osobně velmi těžce nesl. Během svého působení v Německu zároveň vystoupil na ochranu Židů ohrožovaných násilnostmi.
I na sklonku života se zapojoval do řešení závažných konfliktů. Přestože byl již nemocný a vyčerpaný, vydal se do Met, kde pomohl urovnat krvavý spor mezi šlechtou a měšťany.
Bernard zanechal rozsáhlé literární dílo zahrnující teologické spisy, dopisy a kázání. K jeho nejznámějším dílům patří spisy O milosti a svobodné vůli, O lásce k Bohu a soubor kázání na Píseň písní.
Ve středu jeho spirituality stála Boží láska a osobní vztah člověka ke Kristu. Teologii nevnímal pouze jako rozumové poznání, ale především jako cestu proměny lidského srdce. Právě proto bývá označován za jednoho z největších představitelů středověké mystiky.
Výrazným rysem jeho duchovního života byla také úcta k Panně Marii. Bernard ji představoval jako Matku milosrdenství a průvodkyni člověka na cestě ke Kristu. Díky svým mariánským kázáním získal čestné označení Doctor Marianus – Mariánský učitel.
Bernard zemřel 20. srpna 1153 v Clairvaux, obklopen svými spolubratry. Roku 1174 jej papež Alexandr III. prohlásil za svatého a v roce 1830 mu papež Pius VIII. udělil titul učitele církve.
Svatý Bernard je patronem včelařů a výrobců vosku, Janova a Gibraltaru. Bývá vzýván také jako pomocník v hodině smrti a ochránce dětí před nemocemi. V ikonografii je zobrazován jako cisterciácký opat s knihou, úlem, lebkou nebo obrazem Panny Marie.
Zdroj: Catholica.cz
cirkev.cz
Tisk
