Svatý Jan Damašský – učitel církve a patron malířů ikon

Jan Damašský patří k nejvýznamnějším hlasům rané byzantské teologie. Rodák z Damašku, vyrůstající na rozhraní křesťanského a muslimského světa, se stal žebrákem Kristovým, mistrem slova i velkým obhájcem úcty k obrazům. Papež Lev XIII. jej prohlásil za učitele církve a zařadil do liturgického kalendáře.

Jan Damašský se narodil ve druhé polovině 7. století v Damašku, tehdy již pod muslimskou správou. Vyrůstal ve vlivné křesťanské rodině, která zůstávala věrná víře i v nových společenských poměrech. Jeho otec Sergej zastával významné postavení u dvora kalifa Abdula Meleka – bývá označován jako ministr financí či velký vezír. Ve službě nezapřel svou víru: vykupoval křesťanské otroky a jednoho z nich, vzdělaného mnicha Kosmu z Kalabrie, pověřil výchovou svého syna.

Kosmas Jana formoval intelektuálně i duchovně. Později se odebral do kláštera sv. Sáby poblíž Jeruzaléma, a kolem roku 743 se stal biskupem v Majumě.

Ještě před svou smrtí zajistil Janovi místo u dvora. Mladý Jan – označovaný také jménem Al Mansur – zde zastával hospodářský úřad. Přestože měl postavení i vyhlídky, život v paláci ho neuspokojoval. Kolem roku 700 v něm dozrálo povolání k zasvěcenému životu. Opustil dvůr a odešel do kláštera sv. Sáby, kde byl po osvědčení teologické erudice vysvěcen jeruzalémským patriarchou na kněze.

Tradice uvádí příběh, jež svědčí o jeho pokorné povaze: bratři jej poslali do Damašku prodávat koše za nadsazenou cenu. Lidé se mu smáli – až ho poznal bývalý rodinný sluha a koše zakoupil. Mezi další legendy patří také příběh o useknuté ruce: Jan byl falešně obviněn ze zrady, trestán ztrátou ruky, která mu měla být následně zázračně uzdravena přímluvou Panny Marie. Tento motiv se stal jeho tradičním atributem.

Benedikt XVI. při generální audienci v roce 2009 zdůraznil Janovu jedinečnou roli jako svědka střetu a vzájemného ovlivňování řecko-syrské křesťanské kultury a nastupující kultury islámu. Označil ho za významnou osobnost dějin byzantské teologie a velkého učitele univerzální církve. Připomněl také, že Jan nikdy neopustil klášter – celý svůj život zasvětil modlitbě, askezi a spisovatelské práci.

Janovo nejvýznamnější dílo „Pramen poznání“ se skládá z částí věnovaných filosofickým definicím, dějinám herezí a shrnutí pravé víry. Je v ní obsažena jasná syntéza křesťanského učení o Trojici, stvoření, vtělení a vykoupení.

V tomto spisu Jan popisuje své povolání v podobě modlitby:

„Když otevřu ústa, ať mluvím Tvými slovy… Buď, Pane, mým pastýřem a pomáhej mi v mé pastýřské službě… ať mě Tvůj dobrý Duch vede po správné cestě…“

Jan Damašský také zásadně přispěl k teologickému vymezení úcty k obrazům. Striktně rozlišoval mezi adorací patřící jedině Bohu a úctou, která se skrze obraz vztahuje k osobě, kterou představuje. V reakci na kritiku ikon napsal tři známé traktáty proti těm, kteří hanobili svaté obrazy. Jeho obrana se opírala o tajemství vtělení: protože se Bůh stal viditelným v Kristu, lze jej znázorňovat.

Vnímal krásu obrazů jako cestu ke kontemplaci – jako louku, jež potěšuje oči a jemně vlévá Boží slávu do duše. Jeho traktáty byly nejprve odsouzeny ikonoklastickým koncilem v Hierii (754), ale o tři desetiletí později se staly základním textem při znovuobnovení úcty k ikonám na II. nicejském koncilu (787), který vedl k Janově kanonizaci.

Jan Damašský byl celoživotním ctitelem Panny Marie, vnímal ji jako svou ochránkyni a prostřednici uzdravení. Jeho teologie, hluboká syntéza víry a filosofie, oslovovala svou jasností a schopností ukázat krásu tajemství víry.

Papež Lev XIII. jej 19. srpna 1890 prohlásil učitelem církve a jeho jméno bylo zařazeno do římského liturgického kalendáře.

Zdroj: Catholica