1. června si církev připomíná sv. Justina, světce 2. století, původem z pohanského prostředí, učitele filosofie, který hledal pravdu a našel Pravdu – poznal křesťanství jako „nejlepší filosofii“. Jako křesťan byl zatčen, vyslýchán, souzen a popraven.
Justin v sobě spojuje vícero kultur tehdejšího římského imperia – jeho jméno prozrazuje latinský původ, svá díla psal řecky a pocházel ze samařského města Flavia Neapolis (starozákonní Šekem, dnešní Nábulus). Narodil se na sklonku 1. křesťanského století, studovasl filosofii, zvláště platonismus. Intenzivní hledání pravdy ho přivedlo k zájmu i o starozákonní proroky a nakonec ke křesťanství.
Kolem roku 130 byl v Efezu pokřtěn, krátce poté odešel do Říma, kde založil filosofickou školu. Zde představoval křesťanství jako „pravou filosofii“, skutečnou moudrost. Nezavrhoval přitom filosofické bádání antického světa, naopak s ním vedl plodný dialog. Uvedl do křesťanství ideu tzv. „zárodečných slov“ – tato „semena pravdy“ jsou rozeseta po celé světě a ve všech dobách, všude tam, kde lidé upřímně usilují o pravdivé poznání.
Justin byl také plodným autorem, ovšem většina jeho děl se nedochovala. Velice významnými texty však jsou jeho Dialog se židem Tryfónem, psaný formou dopisů, a dva spisy na obranu křesťanství, tzv. Apologie. V nich se nejen vypořádává s tehdejšími protikřesťanskými předsudky a fake news, ale také představuje standardní křesťanskou bohoslužebnou praxi, mj. strukturu nedělní bohoslužby; je totožná s tou dnešní.
Za vlády císaře Marca Aurelia, „filosofa na císařském trůně“, byl Justin spolu s dalšími křesťany zatčen, protože odmítal přinášet oběť římským státním božstvům, mezi nimi také císařovu obrazu. Odolal přesvědčování městského prefekta, Krista se nezřekl a byl odsouzen k trestu smrti; stalo se tak kolem roku 164. Dochovala se autentická akta z jeho soudního procesu.
18 století po Justinově smrti se církev v duchu Justinova života, díla a učení vyslovila ohledně vztahu k mimokřesťanským náboženstvím a světonázorům. V deklaraci II. vatikánského koncilu Nostra aetate čteme: »Katolická církev neodmítá nic, co je v těchto náboženstvích pravdivé a svaté. S upřímnou vážností se dívá na jejich způsoby chování a života, pravidla a nauky. Ačkoli se v mnohém rozcházejí s tím, co ona věří a k věření předkládá, přece jsou nezřídka odrazem Pravdy, která osvěcuje všechny lidi. Sama však hlásá a je povinna neustále hlásat Krista, který je „cesta, pravda a život“ (Jan 14,6), v němž lidé nalézají plnost náboženského života a skrze něhož Bůh všechno smířil se sebou. (srv. 2 Kor 5,18–19)« (NAe 2)