Svatý Martin de Porres, patron nechtěných a odmítaných

3. listopadu si církev připomíná sv. Martina de Porres, dominikána z peruánské Limy, který zasvětil život péči o nemocné, chudé a lidi stojící na okraji společnosti. Syn španělského šlechtice a ženy afrického původu sám od dětství zakoušel chudobu i odmítání kvůli svému původu. Přesto se stal vyhledávaným duchovním rádcem a výraznou osobností Limy své doby.

Martin se narodil 9. prosince 1579 v Limě, hlavním městě dnešního Peru. Jeho otec, španělský šlechtic, se k němu přiznal až po osmi letech. Martinova matka Ana Velásquez, pravděpodobně propuštěná otrokyně afrického původu, se tak o Martina a jeho sestru musela postarat sama, což pro ně znamenalo dětství ve znamení extrémní chudoby.

Martin se vyučil u místního holiče a ranhojiče. Během dospívání se zintenzivnil jeho život ve víře, k čemuž položila dobré základy Martinova matka. Po určitém rozhodování, modlitbách a rozlišování se Martin rozhodl požádat o přijetí místní dominikánskou komunitu, jakkoli podle tehdejších zákonů neměl coby nemanželské dítě, nadto rasově smíšeného původu, na přijetí žádný nárok. Bylo mu však dovoleno žít v dominikánském konviktu jako laický pomocník.

Po osmi letech fyzické práce, kdy Martin dělal to, co uměl nejlépe – modlil se a stříhal řeholníkům vlasy – byl ve 24 letech přijat do dominikánského řádu navzdory státním zákonům. Své velké nadání a ještě větší lásku ke všem lidem prokázal, když mu byla svěřena klášterní ošetřovna. Pečoval nejen o své spolubratry, ale i o lidi „zvnějšku“, od šlechticů po otroky a domorodé obyvatele bez rozdílu.

Ani v klášteře se Martin nesetkával s bezvýhradným přijetím; i mezi spolubratry byli tací, kdo pohrdali jeho nemanželským či smíšeným původem. Martin to však bral s pokorou a humorem; sám o sobě mluvil jako o „černobílém psu“. Své nepřátele si získával pokorou, ochotou ke službě a láskou. Přibývalo těch, kdo u něj hledali duchovní vedení; radili se s ním limský arcibiskup i peruánský místokrál.

Mexický arcibiskup chtěl Martina odvést s sebou jako svého rádce, Martin však odmítl a zůstal ve svém klášteře, kde 3. listopadu 1639 zemřel po krátké nemoci v pověsti svatosti. Kanonizován byl Janem XXIII. roku 1962.

podle Vatican News (EN)