Dne 29. května si církev připomíná nezávaznou památku svatého Pavla VI., papeže, který provedl církev obdobím velkých změn druhé poloviny 20. století. Pokračoval v díle Druhého vatikánského koncilu, otevřel církev dialogu s moderním světem a stal se prvním papežem novodobé historie, který začal pravidelně podnikat apoštolské cesty do zahraničí.
Pavel VI., vlastním jménem Giovanni Battista Montini, se narodil 26. září 1897 v Concesiu u Brescie v severní Itálii. Pocházel z věřící rodiny a již od mládí vynikal hlubokou zbožností, pokorou a láskou k církvi. Po studiích vstoupil do semináře a v roce 1920 přijal kněžské svěcení. Později působil ve vatikánské diplomacii i ve Státním sekretariátu Svatého stolce.
Významnou etapou jeho života bylo působení v Miláně, kde byl v roce 1954 jmenován arcibiskupem. Proslul jako pozorný pastýř, který podporoval liturgickou obnovu, rozvoj duchovní péče i stavbu nových kostelů. Kardinálem ho jmenoval papež Jan XXIII. v roce 1958.
Po smrti Jana XXIII. byl 21. června 1963 zvolen papežem a přijal jméno Pavel VI. Podle vlastních slov měl před očima misijní působení apoštola Pavla a touhu vést církev k otevřenému dialogu se světem. Jedním z nejdůležitějších rozhodnutí jeho pontifikátu bylo pokračování Druhého vatikánského koncilu, ve kterém viděl zásadní úkol pro budoucnost církve.
Papež Pavel VI. výrazně podporoval ekumenismus a vztahy s dalšími náboženstvími. Historickým okamžikem bylo jeho setkání s pravoslavným patriarchou Athenagorem I. v Jeruzalémě během pouti do Svaté země v roce 1964. O rok později byly společně odvolány vzájemné klatby z roku 1054, které po staletí symbolizovaly rozdělení mezi Východem a Západem.
Pavel VI. se stal také průkopníkem papežských apoštolských cest. Navštívil mimo jiné Svatou zemi, Indii, Spojené státy americké, portugalskou Fatimu, Ugandu či země Dálného východu. V roce 1965 promluvil jako první papež v historii na půdě Organizace spojených národů.
Velkou pozornost věnoval otázkám manželství, lidského života a důstojnosti člověka. Jeho encyklika Humanae vitae z roku 1968 vyvolala rozsáhlé diskuse, protože zdůraznila nerozlučné spojení manželské lásky a otevřenosti k životu.
Přestože čelil kritice i nepochopení, zůstal věrný svému přesvědčení i tradičnímu učení církve. Současníci vzpomínali na jeho citlivost, hlubokou víru i osobní utrpení, které nesl během nelehkých let společenských změn.
Pavel VI. měl blízký vztah také k českým zemím. Účastnil se pohřbu kardinála Josefa Berana a umožnil jeho pohřbení v kryptě baziliky sv. Petra v Římě, která je jinak vyhrazena papežům. Kardinálem jmenoval také litoměřického biskupa Štěpána Trochtu a pražského arcibiskupa Františka Tomáška.
Papež Pavel VI. zemřel 6. srpna 1978 ve věku osmdesáti let. Postupně začal být stále více vnímán jako papež míru, dialogu a duchovní obnovy církve. Blahořečen byl v roce 2014 a svatořečen papežem Františkem dne 14. října 2018.
Zdroj: Catholica