Vymodlená Prašivá

Téměř nikdo z účastníků setkání dětí a rodin s biskupem na Prašivé nevěřil, že by přijel opálený. V baťozích měli spíše pláštěnky a náhradní oblečení, než opalovací krém. Předpověď hlásila na celý den deště, a když ještě celou noc před tím pršelo, mohlo to mnohé znejistět. Ale neodradilo to přes tisíc malých i velkých diecézanů, kteří první prázdninový den 1. 7. dorazili na Prašivou.

Fotogalerie

5

Rozhodovali jsme se, jestli nebude mokrá varianta, a myslel jsme si, že pár lidí to zabalí. Vidím tady louku plnou lidí a to mi dělá po skoro ročních přípravách velkou radost. Lidé jsou rádi spolu, jsou rádi na Prašivé a tvoří společenství diecéze,“ shrnul pocity jeden z hlavních organizátorů Vojtěch Orlík z Centra pro rodinu. Zřejmě si řekli to, co maminka devíti dětí z Hlučína: „U nás doma se tradovala taková hláška: ještě se nestalo, aby se po dešti neuschlo, tak jsme si setkání nenechali ujít.“  

To začalo na kolenou. Dopolední mší svatou v areálu Kamenité ve Vyšních Lhotách, kde se poutníci sešli. U vstupu dostali brožurku s 26 stanovišti a kartičku, aby se mohli ve volných dnech zúčastnit prázdninové hry Léto s apoštoly. Zde se s biskupem Martinem, který jim prozradil, že nejraději tráví volné dny na horách, zamýšleli nad sdílením naděje. Motivem letošního setkání. Pak již vyrazili vzhůru, na prostorný palouk kolem dřevěného kostelíka sv. Antonína, a zde se na 26 stanovištích různými způsoby potkávaly s tématem Prašivé - naděje.

Procházka stanovišti

„Pestrost aktivit je krásná,“ pochvaloval si Vojtěch Orlík: „Ať už to jsou různé organizace, které jsme oslovili nebo měly sami chuť se přidat nebo některá části biskupství.“ Atmosféru dotvářela živá schola a tak celá Prašivá působila jako jeden velký happening. Tvořilo se, skládalo, zkoušelo, jedlo a třeba i točilo talíři. Své stanoviště – Naděje v církvi – měl také biskup Martin. Zde děti například přemýšlely a pak psaly: Co bychom měli dělat, abychom přinášeli naději? „Skoro všichni romští chlapci chtějí dávat naději tím, že se stanou policajty,“ shrnuje biskup a dodává, že se také hodně často objevovalo, že budou děti doma vyndávat myčku. Dominik z Václavovic napsal: „Chci přivést nové lidi do kostela,“ což biskup Martin okomentoval slovy: „To by bylo krásné, kdyby se ti to povedlo.“

Do aktivit přispěla také třeba Knihovna Frýdek-Místek a děti zde hledaly Naději v knihách ukrytou, Mary’s Meals uvařilo kaši, talíře točili malí i velcí u stánku Naděje ve smíchu a odpad se třídil u stánku biskupského ekoresortu Hubert. Ovšem s rukama i oblečením od sádry a barev odcházeli například ze stanoviště Naděje ve tvoření. Zde si děti vybraly jeden z 5 odlitků a vytvořily si třeba kříž na dřevě, holubici jako seslání Ducha svatého anebo Ježíšovo milosrdné srdce. Jsou to fragmenty díla Růžencová tajemství umělce Martina Skočovského, který naději v umění vidí v tom, abychom ve svém tvoření šli ve stopách našeho Stvořitele: „My se s Ním nemůžeme porovnávat a tak se snažíme to nepokazit, ale naše naděje je v tom, že i když se nám naše obrazy nebo sochy nepodaří, jak si představujeme, náš Nebeský Otec na nás láskyplně hledí. Naděje je také v tom, že možná není důležité, co z toho vznikne, ale naše špinavé ruce, a teď i triko o nás svědčí víc než to, co vznikne. V tom je velká naděje, že se Bůh na soudu nebude ptát, jak se vám podařily odlitky, ale jak moc jste se odhodlali zašpinit a tvořit.“  

Vyrábělo se také u stanoviště Naděje v modlitbě. Děti si tvořily růžence, které jim pak na závěr požehnal biskup Martin. Malé chlapce okouzlil hlavně hasičský vůz, do kterého se mohli podívat anebo si na něho vylézt. Zkoušeli si také hasičskou výzbroj, takže se oranžového obra doslova nemohli odtrhnout.  

Ale ani v období nemoci nejsme sami, jak lidem vysvětloval a službu nemocničních kaplanů představoval jejich koordinátor P. Václav Tomiczek. Nechyběli ani skauti, Záchranná stanice Bartovice, hrálo se biblické divadlo a u stánku Naděje pro mír si někteří nasazovali neprůstřelnou vestu, kterou teď lidé, co dodávají přímo na Ukrajině humanitární pomoc, nosí. Jiní se pokoušeli alespoň uzvednout těžký batoh se zdravotnickým materiálem, který ještě patří do jejich povinné výbavy.

Takže když poutníci na pupku hory poklekli před nejsvětější svátostí a modlili se Otče náš, bylo za co s biskupem Martinem děkovat. „Ty jsi naše naděje, protože nám pomáháš nejenom dnes, ale každý den našeho života. Jsi nám blízko a my se k tobě můžeme obracet modlitbou. Děkujeme ti za veliký dar naděje, která je tak důležitá a potřebná pro náš život.“

Použité snímky v článku jsou od Lucie Petrůjové a Vladimíra Lišky z ČaV. 

Fotogalerii Lucie Petrůjové najdete zde.

Fotogalerii Vladimíra Lišky ze společenství Člověk a Víra najdete zde.