Zřeknout se práva na pomstu

Víme, že máme odpouštět. Jak často se ve svátosti smíření lidé pravdivě vyznávají: „Nedokážu odpustit, neumím to, nejde mi to“ Jenže málokdo ví, co to vlastně znamená.

Než se dostaneme k tomu, jak je možné odpouštět, navrhuji podívat se, co se pod uvedeným pojmem skrývá a jak se odvíjí celá záležitost, úplně od začátku. Nejprve se odehraje nemilá událost, která naruší integritu člověka, něco mu vezme, ublíží, způsobí bolest. Dotyčný je vyveden z rovnováhy, schází mu vnitřní pokoj a klid. Porušení bývá vnímáno jako chyba, která vůbec neměla nastat. Když Bůh stvořil člověka, vložil mu do srdce rovnováhu a touhu po štěstí. Zjednodušeně řečeno: strážcem štěstí člověka je smysl pro spravedlnost.

Pozor, spravedlnost narušena!

Z lidského pohledu je spravedlivé dávat každému, co mu náleží (pozor -u Boha je tomu jinak). Člověku náleží štěstí, a tak to, co mu nárok na ně upírá, je nespravedlnost. Pokaždé, když je člověku ublíženo, jako by mu začala v mysli blikat kontrolka: „Pozor, spravedlnost narušena - braň se!“ A nejčastější odpovědí je probuzení emoce, která má za úkol spravedlnost hlídat, a tou je pocit hněvu. Ano, člověk, kterému je ukřivděno, se hněvá a - nutno dodat - v jistém smyslu na to má z titulu Božího stvoření právo.

Hněv sám o sobě ještě hříchem být nemusí. Ježíš se také rozhněval -a nezhřešil -, když vyháněl směnárníky z chrámu. Svatý Pavel napsal v listě Efezanům: „,Hněváte-li se, nehřešte.‘ Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce“ (Ef 4,26). V Mojžíšově zákoně můžeme najít princip pro odplatu: „Oko za oko, zub za zub“ (srv. Ex 21,24; Lv 24,20; Mt 5,38). Možná trochu překvapivě určuje horní hranici projevení hněvu, nikoli spodní. Tedy jestliže ti někdo vyrazí zub, ty mu za to nevyvraždíš rodinu, ale maximálně mu můžeš na oplátku také vyrazit zub. V tom je důležitý smysl uvedeného ustanovení - ne požadavek hněvu, nýbrž jeho regulace. Emoci hněvu je ale potřeba si v první řadě umět přiznat. To proto, že nepřiznaný hněv, místo aby směřoval k nápravě, k obnovení stavu spravedlnosti, zamíří do srdce člověka, kterému bylo ublíženo, a začne ničit jeho samotného. V takovém případě je odpuštění z pochopitelných důvodů ještě potřebnější

První krok

Člověk na zlo v podobě narušení spravedlnosti nejčastěji odpovídá pomstou. Nestačí mu nepravosti jen zastavit, ale jako by neznal míru, chce jednu špatnost „vytlouct“ další ohavností. A tak pokračuje v koloběhu zla, které se stupňuje, zraňuje hlouběji a víc lidských srdcí než na počátku. Člověk je tvor mstivý - a je jedno, jestli ránu vrátí, nebo hněv neventiluje a nechá ho v sobě bobtnat, až nakonec buď bouchne a zraní ostatní, nebo ublíží sám sobě. Pomsta může mít mnoho podob, to víme všichni: agrese fyzická, psychická nebo sociální, rozpor mezi úsměvem na tváři a myšlenkami na vraždu v srdci

Kdesi jsem zaslechl trefnou definici: „Odpuštění je zřeknutí se práva na pomstu.“ Člověk si připouští narušení spravedlnosti, přiznává bolest, kterou mu rána způsobila, neomlouvá jejího původce, ale svým postojem říká: „Ne, já to zlo nebudu vracet a nebudu ho šířit dál.“ Prvním a nejdůležitějším krokem k odpouštění je zřeknutí se práva na pomstu. Před Bohem, před sebou samým a samozřejmě ve skutečném postoji také před tím, kdo ublížil.

z knihy P. Roberta Bergmana Život je boj... o život (Doron 2026), text původně vychází z příspěvků na blogu rob.signaly.cz