Biskup Martin David novému jáhnovi: „Nejvzácnější věci se rodí ve skrytosti“

Václav Dořičák z Hodslavic na Novojičínsku rozšířil řady stálých jáhnů ostravsko-opavské diecéze. V sobotu 21. června jej k této službě posvětil biskup Martin David v opavské konkatedrále. Přinášíme promluvu biskupa Martina Davida.

Fotogalerie

19

Za několik málo okamžiků bude Václav posvěcen k jáhenské službě v církvi. A myslím, že není potřeba tady připomínat, čím se jáhenská služba vyznačuje, co jsou ty viditelné projevy jáhenské služby. Jáhen je ten, který při liturgii čte evangelium, káže, slouží u oltáře, rozdává eucharistii, uděluje křest, asistuje při svatbě, je ve službě potřebným. V modlitbě po přijímání této bohoslužby je shrnuto do těchto slov: Je to služba evangelia svátostí a lásky.

Václave, v této službě nejde na prvním místě o tebe, ale o toho, kdo tě do služby povolal, tedy o Krista. Máš svým životem a službou ukazovat na Krista a odpovídat na touhu lidských srdcích, kterou vyjadřují poutníci v evangeliu, když přicházejí s prosbou: Chceme vidět Krista.

I dnes chtějí lidé vidět Krista a my jim ho jako věřící máme šanci ukazovat. Ty jim ho máš zpřítomňovat svou službou. To je ten viditelný rozměr jáhenství. Když ale zůstaneme u textu evangelia, můžeme si všimnout, jakým způsobem Kristus odpovídá na onu prosbu řeckých poutníků. Neříká apoštolům: „Tak je přiveďte, ať se na mě podívají.“ A kdyby to bylo dnes, tak by si možná udělali na památku společnou fotku.

Ježíš v odpovědi hovoří o pšeničném zrnu, které musí padnout do země, aby vydalo užitek. Jestliže chce někdo Krista ukazovat, tak nesmí zapomenout na skrytý rozměr, kterým je oběť – to je ono pšeničné zrno, které padá do země. Bez oběti není možné Krista pochopit ani ukazovat. Každá služba v církvi – a jáhenská nevyjímaje – má kromě tohoto viditelné ho rozměru i ten rozměr skrytý. Nakonec už svatý Pavel v požadavcích na jáhny nehovoří jen o věcech viditelných a vnějších – Jáhnové mají být jenom jednou ženatí, mají umět držet v pořádku svoje děti a vůbec vlastní domácnost, ale také o tom, že má uchovávat tajemné pravdy víry v čistém svědomí. (1Tim 3,9)

Proto by bylo velmi snadné se v této chvíli vrhnout do všeho toho viditelně jáhenského. Za tím vším viditelným musí být ukryta skrytá hloubka osobní modlitby, práce na sobě, rozjímání Božího slova, přinášení oběti. Proto i otázky před svěcení nejsou zaměřeny jen na věci vnější, ale za chvíli se tě budu ptát na ochotu uchovávat tajemství víry v čistém svědomí a připravenost chránit a uchovávat ve svém životě ducha modlitby. To nejsou sice věci na první pohled viditelné, ale jsou nezbytně důležité. Mohli bychom to přirovnat ke stromu, který má viditelný, kmen, větve, listy, ale také neviditelné kořeny, bez kterých by uschnul.

Všechno, co má v životě nějakou hodnotu, začíná ve skrytosti. Už jen samotný lidský život, který maminka nejdříve devět měsíců nosí pod srdcem. Láska, kterou člověk nejdříve nosí v srdci, než ji projeví navenek. A nakonec i povolání, nejdříve klíčí a roste v srdci někdy i hodně dlouho, což sám dobře víš, až se stane zřejmým navenek a je dovršeno třeba právě přijetím svěcení.

Skrytá hloubka osobní modlitby, práce na sobě, odevzdání se Bohu v oběti. V obřadu svěcení je to vyjádřeno tím velmi silným gestem ulehnutí na zem – prostrace. Pšeničné zrno, které padá do země.

Skrytost a pokora jsou pro službu nezbytnou výbavou. Papež František před čtyřmi lety řekl římským jáhnům, že: je smutné vidět biskupa a kněze, jak se předvádí, ale ještě smutnější je vidět jáhna, který se chce stavit do středu světa nebo do středu liturgie nebo do středu církve. Všechno dobré, co děláš, ať je skrytým tajemstvím mezi tebou a Bohem, jedině tak to může přinášet ovoce.

Ať tvoje služba má oba rozměry – ten viditelný a také ten skrytý, díky kterému se bude moci stále rozvíjet a růst.