Cantalamessa: V liturgii se Bůh zpřítomňuje v pokoře a poníženosti

Moderní svět uhasil v mladých lidech smysl pro posvátno, a tím i otevřenost vůči víře. Stále však cítí potřebu vymanit se z banality každodenního života, a proto si vytvářejí vlastní náhražky liturgie, byť třeba jen v podobě koncertů nebo velkých shromáždění, řekl kardinál Raniero Cantalamessa ve svém postním kázání pro papeže a římskou kurii. Věnoval ho liturgii, v níž je s námi pokorným a poníženým způsobem přítomen Bůh, ten “naprosto Jiný", po němž touží i moderní a sekularizovaný člověk.

Papežský kazatel poznamenal, že v liturgii se posvátno nezpřítomňuje ve své moci a slávě, ale v pokoře a skrytosti. A právě to je velkým tajemstvím víry, to vzbuzuje úctu a úžas. “Ano, úcta a úžas, ale nad čím? Nikoli nad majestátem, ale nad ponížením Božího služebníka! Svatý František z Assisi to viděl velmi pronikavě: "Lidstvo se chvěje," napsal v jednom ze svých dopisů svému řádu, "celý vesmír se chvěje a nebe se raduje, když Kristus, Syn živého Boha, spočívá na oltáři, v rukou kněze. Ale proč se chvěje? Dále říká: "Ó vznešená pokoro! Ó pokorná vznešenosti, že Pán vesmíru, Bůh a Syn Boží, se tak ponížil, že se pro naši spásu skryl v nepatrné podobě chleba! Pohleďte, bratři, na pokoru Boží!"

Kardinál Cantalamessa se zamýšlel nad tím, jak tuto skrytou Boží přítomnost zpřístupnit modernímu člověku a poznamenal, že je třeba především bdít nad tím, abychom svévolnými a bizarními improvizacemi nepopřeli smysl samotné liturgie, a zachovat si potřebnou skromnost a míru, a to i tehdy, když se mše slaví za neobvyklých okolností.

Papežský kazatel poznamenal, že zvláštní význam je třeba přikládat také liturgii slova, a připomněl, že jen málo věcí dokáže tak mocně prorazit v lidském srdci a dát mu zakusit transcendentní Boží skutečnost jako živé Slovo Pána hlásané s vírou a vroucností při eucharistii.

Kardinál Cantalamessa také upozornil na potřebu chvíle ticha po přijetí svatého přijímání. Připomněl, že právě z této zkušenosti ticha před Pánem se vyvinula praxe adorace Nejsvětější svátosti. “Eucharistická adorace je nejjasnějším znamením toho, že pokora a skrytost Krista v Eucharistii nám nedovolují zapomenout, že jsme v přítomnosti Nejsvětějšího, toho, který s Otcem a Duchem Svatým stvořil nebe a zemi. Tam, kde se praktikuje –⁠ ve farnostech, u jednotlivců i v komunitách –⁠ jsou její plody viditelné, v neposlední řadě v podobě evangelizace. 

Když je kostel plný věřících, kteří v tichosti stojí před Nejsvětější svátostí, každý, kdo do takové svatyně náhodně zavítá, může říci: Hle, Bůh! Vzpomínám si na komentář jednoho nekatolíka po skončení hodinové tiché eucharistické adorace v jednom velkém farním kostele ve Spojených státech, který byl zaplněn věřícími: “Teď už chápu," řekl svému příteli, "co vy katolíci myslíte, když mluvíte o skutečné přítomnosti! Jestliže z nějakého důvodu lituji latiny, pak je to kvůli zániku některých hymnů, které byly napsány pro tyto chvíle adorace a které sloužily generacím věřících všech jazyků k vyjádření jejich vroucí oddanosti Ježíšovi přítomnému v Nejsvětější svátosti: Adoro te devote, Ave verum, Panis angelicus. Zachovaly se téměř jen díky hudbě, kterou na tyto texty napsali známí umělci.”