Českobudějovický biskup udělil medaile sv. Auraciána 2025

Každoročně se v českobudějovické katedrále slaví svátek sv. Auraciána, mučedníka a spolupatrona města, jehož ostatky se od roku 1670 uchovávají ve vzácném relikviáři v katedrále. Právě v tento slavnostní den, jež připadl letos na 4. srpna, českobudějovický biskup Mons. Vlastimil Kročil udělil zasloužilým osobnostem ocenění za zásluhy při šíření křesťanských hodnot a mimořádné přispění k rozvoji života diecéze.

Fotogalerie

8

V závěru mše svaté předal českobudějovický biskup dvě zlaté a čtyři stříbrné medaile sv. Auraciána, přičemž jedno z ocenění bylo uděleno „in memoriam“. Oceněnými v tomto roce jsou: 

Prof. PhDr. Jiří Kuthan, DrSc. (* 1945, zlatá medaile) je píseckým rodákem. Po absolvování střední školy vystudoval v letech 1963–1968 historii a dějiny umění na filosofické fakultě UK v Praze. Poté krátce pracoval jako odborný pracovník v Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou, později jako historik umění v Útvaru hlavního architekta města Prahy a jako vědecký pracovník Ústavu dějin umění Akademie věd. Po sametové revoluci vyučoval dějiny umění a památkové péče na Katolické teologické fakultě UK, jejíž Ústav dějin křesťanského umění nejen spoluzakládal, ale také i vedl. V roce 2002 byl jmenován profesorem pro dějiny umění. Od samého počátku se ve svých odborných pracích zaměřil na středověkou architekturu jižních Čech. Nutno připomenout alespoň jeho prvotinu „Středověká architektura v jižních Čechách“ nebo stále aktuální dílo „Gotická architektura v jižních Čechách“. V knize, vydané nakladatelstvím Academia v roce 1975, „Zakladatelské dílo Přemysla Otakara II.“, připomněl jako vůbec první autor, historickou osobnost převora dominikánského kláštera v Českých Budějovicích bl. Jindřicha Libraria. Bylo by možné ještě dlouho pokračovat ve výčtu děl dosud vydaných. Jde o více než 20 knih a nespočet prací publikovaných v řadě odborných vědeckých periodik. Vedle tohoto jeho celoživotního zaměření vědecké a publikační činnosti je však zapotřebí vyzdvihnout i jeho statečnost, kterou prokázal v době totality, setrvalým připomínám vlivu církve a jejích památek na život české společnosti, zejména na jihu Čech.

JUDr. Zlatuše Čaňová (* 1950, zlatá medaile) se narodila v Č. Budějovicích a pokřtěna byla v katedrále sv. Mikuláše, která zůstává její srdeční záležitostí. Po skončení Základní školy „U Srdce Páně“, vystudovala a složila maturitu na Střední ekonomické škole, kterou také velmi úspěšně reprezentovala při soutěžích v psaní na stroji. Právě tyto výsledky vedly k tomu, že po maturitě nastoupila do zaměstnání přímo na Krajský soud v Českých Budějovicích na místo referenta. Tam také poznala své budoucí mentory, kteří jí předávali zkušenosti v období přípravy na studium práva a následně také na advokátní zkoušky. V roce 1977 ukončila pětileté studium na Právnické fakultě v Brně a o čtyři roky později, kdy už měla rodinu, byla vdaná a vychovávala dvě děti, složila i rigorózní zkoušky. Od roku 1977 pracovala jako podnikový právník, v roce 1990 složila advokátní zkoušky u ČAK v Praze a otevřela vlastní advokátní kancelář. V soudních sporech zastupovala celou řadu firem a společností, věnovala se i restitučním kauzám a velké privatizaci. V roce 2006 začala zcela nezištně zastupovat i děkanství u sv. Mikuláše a biskupství ve sporech o historický majetek církve, a to jak na straně žalující, tak žalované, či vedlejšího účastenství, pokud byl ve sporu žalovaný státní orgán. Hledala a nalézala prostředky k nápravě křivd s využitím všech dostupných právních možností, včetně ústavních stížností, a to nejen v církevních restitucích, ale i v obhajobě a zastupování jednotlivců, např. v ochraně před nepřípustnými excesy v exekučních řízeních. S manželem, jak je již zmíněno, vychovala dvě děti, které však již v dospělém věku zemřely. Právě v takových těžkých chvílích poznala, co znamená síla víry a společenství církve, tedy zkušenost, kterou sdílela především s řeholními sestrami z Apoštolátu sv. Františka, sestrou Beatou Lobkowiczovou, Marií Kolářovou a tehdejším děkanem P. Františkem Sobíškem.

Marie Kubešová (* 1935, stříbrná medaile) se narodila v Kamenném Újezdě, kde se také i provdala a spolu s manželem Václavem vychovali tři děti. V roce 1969 se celá rodina přestěhovala do Českých Budějovic – Suchého Vrbného. Většinu profesního života pracovala v přijímací kanceláři nemocnice v Českých Budějovicích, což prozíravým způsobem dokázala využít k tomu, aby v době nesvobody hrála ve skrytosti roli dnešních nemocničních kaplanů. Po listopadu 1989 stála u zrodu Diecézní charity, Unie katolických žen a u obnovení tělovýchovné organizace Orel. Už desítky let také přispívá k důstojnému slavení liturgie v naší katedrále i v klášterním kostele tím, že pečuje o čistotu liturgického prádla a každý týden pere roušky, purifikatoria a korporály. Aktivně se stále zapojuje do života v několika společenstvích, ať již ve své farnosti, či u kostela P. Marie Růžencové, katedrály sv. Mikuláše nebo u sv. Vojtěcha. Všude si svou činorodostí, povahou a ochotou být nablízku lidem a pomáhat jim, našla přátele mezi laiky i duchovními. Bezpochyby tak může být příkladem pro ostatní lidi, i o generace mladší.

Jana Lednická (* 1943, stříbrná medaile) se narodila v Praze, kde také po Základní škole absolvovala jedenáctiletku, kterou zakončila maturitou a následně pokračovala na Střední spojovací průmyslové škole. Poté pracovala v rozhlasové ústředně v Praze. Provdala se a s manželem Karlem (letos oslavili 60 let manželství) vychovali osm dětí, přičemž v roce 1970 se celá rodina přestěhovala do Písku. Život z víry, posilovaný salesiánskou spiritualitou, byl vždy na prvním místě.  Během totality bylo samozřejmostí poskytovat azyl sloužícím věřícím vojákům či pomáhat s organizací společenství středoškolské mládeže, což obnášelo v té době nejeden ústrk a posměch. Účast na teologických vzdělávacích kurzech, organizovaných P. Josefem Zvěřinou, bylo dobrým předpokladem k objevení šíře a kráse křesťanské literatury, takže ihned po sametové revoluci začala s její distribucí. V roce 1992 otevřela v Písku své první knihkupectví a postupně vytvořila širokou síť distribučních spolupracovníků v rámci poutních míst a větších farností. Katechetům českobudějovické diecéze poskytovala svou službou přístup k odborné literatuře a s nimi sdílela i zájem o výchovu a vzdělávání dětí a mládeže. Tak se i ona sama stala symbolem lásky ke křesťanské literatuře.

Marta Frišmanová (* 1944, stříbrná medaile) se narodila ve Věšíně nedaleko Rožmitálu p. Tř., ale dětství prožila v Benešově nad Černou. Po základní škole následovala „Jedenáctiletka“ v Kaplici, poté Pedagogická fakulta v Českých Budějovicích, a nakonec Filozofická fakulta v Brně a pražská Karlova univerzita. Jejím oborem se, vedle tělovýchovy, stal český a anglický jazyk. Celý svůj život tak zasvětila vzdělávání středoškolské mládeže, ale krom toho, poté co se v roce 1971 provdala, vychovala s manželem dvě děti. Tak jako i v průběhu let minulých, zůstává stále velmi aktivní při pořádání beneficí na různé účely, ať již se to týká domácí hospicové péče či charitní činnosti. Bezmála dvacet let také věrně a oddaně slouží jako varhanice při nedělních bohoslužbách v Kestřanech.

Marie Křivková (* 1961 + 2025, stříbrná medaile „in memoriam“) se narodila ve Strakonicích, ale dětství prožila v Hornosíně nedaleko Bělčic u Blatné. Po základní škole nastoupila nejprve do učiliště v Blatné a po roce přešla na Střední ekonomickou školu. V Českých Budějovicích vystudovala Vysokou školu zemědělskou, kde poznala v té době i svého manžela, pro nějž se stala velkou oporou a s nímž také vychovala čtyři děti. S velkou pečlivostí se věnovala účetnictví, nejen pro farnost, ale i pro celý vikariát. S láskou také pečovala o kapličku v Hornosíně i o bělčickou farnost a její farníky. Byla spolehlivou kostelnicí v bělčickém farním kostele a spolu s manželem pomáhala organizovat opravy kostela i fary. Dokázala však zorganizovat i jiné farní akce, které měly pozitivní dopad na širší veřejnost, stejně tak jako mimořádná byla i její ochota pomoci potřebným v rámci farnosti. Vždy věřila v dobrotu všech lidí a vždy hledala jen to dobré. Všechny těžkosti, které jí život přinesl, se snažila nést statečně s pevnou vírou, a tak to bylo i v období těžké nemoci. Zemřela ve věku 63 let, dne 18. února 2025. Medaili převzal její manžel Jindřich.

+ + +

Svatý Auracián (Auratian, Auratianus)
Podle legendy římský voják žijící ve 2. až 3. století, sťatý pro svoji křesťanskou víru. Patron města Českých Budějovic byl původně pohřben v Kalixtových katakombách v Římě. Je zobrazován ve vojenském šatě s mučednickou palmovou ratolestí a s mečem. Jméno „Auratianus“ je odvozeno z latinského „aurus“, tedy „zlatý“, což může souviset s ryzostí víry jeho nositele. Po přenesení jeho ostatků do Českých Budějovic se jeho jméno používalo i jako křestní. V 17. a 18. století byl Auracián v Českých Budějovicích velmi oblíbeným světcem. Asi nejznámější Auraciánův obraz od F. B. Doubka z roku 1913 je umístěn na severní stěně v pravé (jižní) kapli katedrály. Další zobrazení Auraciána můžete vidět mimo jiné na vrcholu hlavního oltáře katedrály, na průčelí katedrály, na sousoší na Mariánském náměstí v Českých Budějovicích nebo na plášti největšího českobudějovického zvonu Bumerin na Černé věži. V roce 2015 dostala jméno Auracián planetka č. 16709, objevená v roce 1995 Janou Tichou z observatoře na Kleti.