Církev rozhodně proti jakékoli formě antisemitismu

U příležitosti Dne paměti papež v příspěvku na X znovu potvrzuje věrnost postoji vyjádřenému v Nostra Aetate a odsuzuje jakoukoli diskriminaci kvůli jazyku, národnosti nebo náboženství. Připojuje se tak k hlasům svých předchůdců, počínaje Piem XII., který ve svém vánočním rozhlasovém poselství z roku 1942 denuncoval, že statisíce lidí jsou „jen kvůli své národnosti nebo původu odsuzováni k smrti“

Den paměti, který se každoročně slaví 27. ledna na památku obětí holokaustu, není pouhé datum. Je to především výzva promlouvající ke svědomí každého muže a ženy, abychom si uvědomili, čeho je schopen člověk, když se staví na Boží místo a vědomě manipuluje nezadatelnou lidskou důstojností.

Papež Lev XIV. se ve slovech publikovaných na účtu X @Pontifex hlásí k dědictví II. Vatikánského koncilu a opakuje jednoznačné odsouzení antisemitismu i jakékoli diskriminace na rasovém nebo podobném základu. „Dnes, v Den paměti, bych chtěl připomenout, že církev zůstává věrná pevnému postoji Deklarace #NostraAetate proti všem formám antisemitismu a odmítá jakoukoli diskriminaci nebo obtěžování z důvodů etnického původu, jazyka, národnosti nebo náboženství“.

Benedikt XVI.: Mocipáni Třetí říše chtěli spolu s židovským národem odstranit Boha

Připomeňme v tento den slova papeže Benedikta, v jednom z nejsilnějších momentů jeho pontifikátu, když 28. května 2006 stál jako Petrův Nástupce a zároveň syn německého národa před pomníkem obětí v bývalém koncentračním táboře Auschwitz - Birkenau.

„Vzít si slovo na tomto místě hrůzy, koncentrace zločinů proti Bohu a proti člověku, které nemají v dějinách obdoby, je téměř nemožné, a je to zvláště obtížné a drtivé pro křesťana, pro papeže, který pochází z Německa. Na místě, jako je toto, chybí slova, nakonec může zůstat jen ustrnulé mlčení – mlčení, které je vnitřním křikem k Bohu: „Pane, proč jsi mlčel? Jak jsi mohl toto všechno připustit?“ A v tomto postoji mlčení se ve svém nitru hluboce skláníme před nesčetným zástupem těch, kteří zde trpěli a byli posláni na smrt; toto mlčení se však stává hlasitě pronášenou prosbou o odpuštění o smíření voláním k živému Bohu, aby už nikdy nedovolil něco podobného.“

Benedikt XVI. připomněl návštěvu Jana Pavla II. v koncentračním táboře o šestadvacet let před ním.Řekl tehdy v Auschwitz, že jako papež nemohl nepřijít. Přišel jako syn polského národa, národa, který v II. světové válce ztratil 6 milionů lidí, zahynul každý pátý Polák. Kardinál Ratzinger byl tehdy jako arcibiskup Mnichova-Freisingu v papežském doprovodu.

„Já jsem zde jako syn německého národa a právě proto musím a mohu říci jako on: Nemohl jsem nepřijít. Musel jsem přijít. Byla a je to povinnost pravdy a právo těch, kteří trpěli, je to povinnost před Bohem být zde jako nástupce Jana Pavla II. a jako syn německého národa: syn toho národa, nad nímž skupina zločinců dosáhla moci prostřednictvím lživých slibů ve jménu vyhlídky na velikost, znovuzískání národní cti a významu, s přísliby blahobytu a také silou teroru a zastrašování, takže náš národ mohl být užívám a zneužíván jako nástroj jejich nezřízené chtivost po ničení a ovládání. Ano, nemohl jsem sem nepřijít.“

Na místě hrůzy se znovu objevují otázky, kde byl Bůh a proč mlčel. Proč dopustil takový triumf zla?

"Nemůžeme probádat tajemství Boha – vidíme pouze zlomky a mýlíme se, jestliže chceme dělat soudce nad Bohem a dějinami. V takovém případě bychom nehájili člověka, nýbrž bychom pouze přispívali k jeho zničení. NE – nakonec musíme zůstat u pokorného a naléhavého volání k Bohu: Probuď se! Nezapomeň na svého tvora, na člověka! A naše volání k Bohu musí být zároveň křikem, který proniká naše srdce, aby se v nás probudila skrytá Boží přítomnost, aby jeho moc, kterou vložil do našich srdcí, nebyla v nás zavalena a udušena bahnem sobectví, strachu před lidmi, lhostejností a prospěchářstvím.“

Obracíme se k Bohu s tímto výkřikem v této naší hodině dějin, kdy se zdá, že se objevují nové temné síly. Boží jméno je zneužíváno k ospravedlňování násilí vůči nevinným a na druhé straně cynismus těch, kdo Boha neznají, se vysmívá víře. „Bůh, ve kterého věříme,“ pokračoval Svatý otec je Bohem rozumu, rozumu, který není abstraktní matematikou vesmíru, nýbrž je „jedno s láskou a s dobrem“.

„Prosíme Boha, voláme k lidem, aby tento rozum, rozum lásky a uznání síly smíření a pokoje převládl nad okolními hrozbami iracionálnosti nebo falešného rozumu, odloučeného od Boha.“

Minulost není nikdy pouze minulostí, týká se nás, zdůraznil Benedikt XVI. Vyjmenoval dále pamětní desky, které v 22-ti jazycích, včetně češtiny, mluví o bolesti a „cynismu moci“, která „jednala s lidmi jako s materiálem“. A zastavil se u hebrejského nápisu, která připomíná hrůzný plán „mocipánů třetí říše“, vymazat židovský národ ze země.

„Koneckonců oni násilní zločinci chtěli s vyhlazením tohoto národa zabít toho Boha, který povolal Abraháma a nahoře Sinaj, stanovil směrodatná měřítka pro lidstvo, která zůstanou platná navždy. Jestliže tento lid svou prostou existencí je svědectvím onoho Boha, který mluvil k člověku, a bere ho za svědka, tedy onen Bůh musel být konečně mrtvý, aby moc patřila pouze člověku – jim samým, kteří se považovali za silné, kteří se uměli zmocnit světa. Zničením Izraele chtěli koneckonců vytrhnout také kořen, z něhož vyrůstá křesťanská víra, a definitivně ji nahradit vírou vytvořenou jimi, vírou vlády nad člověkem, vírou silného.“

Pamětní desky však nemají vyvolávat nenávist, pokračoval Benedikt XVI.

„Burcují naši paměť, burcují naše srdce. Nechtějí v nás vyvolávat nenávist: naopak dokazují nám, jak strašné je dílo nenávisti. Chtějí přivést rozum k tomu, aby uznal zlo jako zlo a odmítl je; chtějí v nás vzbudit odvahu k dobru, k odporu proti zlu.“

V závěru Benedikt XVI. vyjádřil naději, že paměť na hrůzy tohoto místa pomůže, abychom odolali zlu a nechali zvítězit lásku. A poté, co dozněla jeho závěrečná modlitba, kterou pronesl ve své rodné řeči, rozklenul se nad bývalým koncentračním táborem oblouk duhy.