Homilie arcibiskupa Jana Graubnera k zakončení Jubilejního roku

Přinášíme homilii arcibiskupa Jana Graubnera, kterou pronesl ve svatovítské katedrále u příležitosti zakončení Jubilejního roku.

Milé sestry a drazí bratři,

zakončujeme Jubilejní rok, kterým jsme kráčeli s heslem Poutníci naděje. Naděje svědčí o Boží přítomnosti, která nás učí vidět jinak, dál, hlouběji, s vírou. Oslavili jsme příchod Pána Ježíše, který je mezi námi a chce s námi sdílet naše myšlenky, plány, starosti a radosti… Přišel také proto, abychom ho neustále mohli mít mezi sebou, aby nám dával světlo, naději, dar porozumění – to, co s sebou přinášejí každé Vánoce (Ch. Lubichová). Při pohledu zpátky si uvědomujeme, kolik jsme měli příležitostí cvičit ctnost naděje, abychom z ní mohli rozdávat světu, který ji tolik potřebuje. Je na místě, bychom poděkovali Bohu za množství milostí, které v jubilejním roce štědře rozdával. Kéž jsme i nadále lidmi naděje, vždyť jak říká papež Lev XIV.: Kristovo vzkříšení nás učí, že neexistuje příběh tak poznamenaný zklamáním nebo hříchem, aby ho nemohla navštívit naděje. Žádný pád není tak definitivní, žádná noc není tak věčná, žádná rána není určena k tomu, aby zůstala navždy otevřená. Ať se cítíme jakkoliv vzdálení, ztracení nebo nehodní, neexistuje vzdálenost, která by mohla uhasit neochvějnou sílu Boží lásky.

Končíme Svatý rok, ve kterém jsme se učili společně kráčet jako poutníci naděje, kterou je pro nás Ježíš Kristus. S Kristem, naší nadějí, chceme kráčet i v následujícím roce. Zesnulý papež František na začátku Jubilejního roku napsal: Dívat se do budoucnosti s nadějí znamená mít představu o životě plném nadšení, které je třeba předávat dál. Chci vás pozvat k tomu, abyste se ve svých farnostech, společenstvích, v pastoračních a ekonomických radách, synodálních skupinkách i třeba nově vytvořených farních skupinkách zabývali aktuálními otázkami našeho pastoračního plánu. Tam patří už z minulého roku: Katecheze a náboženská formace dětí, Příprava snoubenců a doprovázení manželů, Rozvinutí synodální praxe. Letos pokračujeme v těchto tématech, ale přidáváme: Nadfarní či mezifarní spolupráci, protože všechny farnosti nejsou schopné plnit své úkoly samy. Když mají například jedno dítě k přípravě na první svaté přijímání či jednoho biřmovance, nevytvoří z nich potřebné společenství. To mohou vytvořit jen spojením s jinými farnostmi. A poslední bod pastoračního programu se věnuje Péči o novokřtěnce. Díky Bohu máme každý rok asi tři sta katechumenů, ale ukazuje se, že je musíme lépe začlenit do církevních společenství.

Oslavujeme Svatou Rodinu Ježíše, Marie a Josefa. Připomínáme si, že Bůh se stal skutečným člověkem, který přišel na svět v rodině jako každý z nás. I když nepřestal být Bohem, stal se člověkem. Vzal na sebe celé lidství nejen s jeho přirozeností, ale i s hříchem. On je tím Božím beránkem, který snímá hříchy světa. Proto přišel, aby zemřel jako smírná oběť a otevřel nám cestu spásy, aby nám dal možnost stát se Božími dětmi, vstoupit do Boží rodiny. To je důvod k velké radosti. Ježíš vyrůstá v rodině. Svou přítomností rodinu posvěcuje. Ukazuje její velikost a význam jak v řádu přirozeném, tak nadpřirozeném. Rodina je základem společnosti. Kde není rodina zdravá, není zdravá ani společnost. Rodina je i základem Církve. Bez zdravých rodin není zdravá ani Církev.

Dnes se mnoho mluví o krizi rodiny. Řada mladých lidí už ani nemá představu zdravé rodiny, a proto nepočítají se založením rodiny vlastní. Národu chybí děti. Přibývá depresí. Už za světové hospodářské krize v roce 1932 bylo řečeno, že hospodářská krize je jen důsledek mravní bídy. Krize se nevyřeší půjčováním peněz a děláním dluhů, které budou splácet generace dětí a vnuků. Je nutné odstranit kořen krize.

Kořenem krize je nedostatek lásky. Bůh je láska, říká Písmo. Život bez Boha je životem bez lásky a tím taky bez naděje. Mnozí lidé myslí jen na sebe, hledají svá práva, své výhody. Nestarají se o Boha, ani o druhého člověka. Myslí na sebe. Pak propadají samotě. Pojem lásky je zdeformovaný. Zapomnělo se, že láska hledá dobro druhého. Manželství nestojí na tom, že je mi s tím druhým dobře, ale na lásce, která hledá dobro druhého a je ochotná pro něho i přinášet oběť. Láska se raduje, že může konat dobro a dělat druhého šťastným. Plodná láska rodičovská se raduje, že může žít pro děti, i když to vyžaduje oběti.

Součástí dnešní krize je nedostatek dětí, absence výchovy jak v rodině, tak škole. Další generace už neumí budovat šťastnou rodinu a vychovávat děti, protože sami nebyli vychovaní. Kdo tady může pomoci? Především křesťané, kteří poznali lásku a uvěřili v ni, jak píše svatý Jan. Vánoce nám připomínají, že Bůh je s námi, že je tu pro nás jako náš Spasitel. Záleží na nás, jestli jej přijmeme. On se nevnucuje, ale slíbil: Kde jsou dva nebo tři v mém jménu, v mé lásce, tam jsem já uprostřed nich.

Tam, kde se snažíme nesobecky milovat jeden druhého, zakoušíme blízkost Boha, protože Bůh je láska. Kdo má v sobě Boha, ten miluje. Kdo nemiluje, Boha nikdy nepoznal, píše svatý Jan. Bez lásky nemůžeme být věřícími křesťany. A svatý Pavel připomíná, že láska umí odpouštět a už nepřipomínat, že láska je věrná, protože všechno vydrží a nikdy nepřestává.

V takovém prostředí zdravé lásky se nejlépe vychovávají děti. U nás se většinou hodně dbá na hmotné zabezpečení dětí. Ale dětem nestačí koupit drahé věci, je třeba jim dávat i drahý čas, aby mohly v rodině vyrůst v dobré lidi a křesťany. Jak je Bůh veliký poznají děti nejlépe už v útlém dětství, když vidí při modlitbě pokorně klečet před Bohem svého velkého otce. V rodině nejlépe poznají, jak odpouští Bůh, když jim rodiče nepřipomínají, co už jednou odpustili. V rodině nejlépe poznají, jak žít pro druhého, jak dělat druhého šťastným, jak se radovat z úspěchu druhého. V rodině se nejlépe naučí respektovat lidskou důstojnost, mít naději navzdory problémům, protože víra rodičů je učí důvěřovat Kristu a spoléhat na jeho rady. Když děti vidí, že rodiče poctivě poslouchají Boží zákon, naučí se to taky.

Rodiče jsou první, kdo mají odpovědnost za výchovu svých dětí. Tuto odpovědnost osvědčují především vytvářením domova, v němž je běžná něha, odpuštění, úcta, věrnost a nezištná služba. Rodina je zvláště vhodným místem pro výchovu k ctnostem. Tato výchova vyžaduje, aby se děti naučily odříkání, zdravému úsudku a sebeovládání, což jsou podmínky každé pravé svobody. Rodiče mají učit své děti, aby podřizovaly hodnoty hmotné a pudové hodnotám duchovním. Rodiče mají také velkou odpovědnost za to, aby dávali svým dětem dobrý příklad. Uznají-li před dětmi své chyby, budou schopnější děti vést a napravovat.

Úkolem vychovatelů je stát se zbytečnými, jak říká stará moudrost. Přeji vám, aby vás jednou děti nepotřebovaly, aby stáli na vlastních nohách jako zralí křesťané, aby vás pohled na ně naplňoval radostí, a děti na vás do smrti vzpomínali s vděčností. I v tom je naděje. Děkuji všem, kteří pomohou obnovit naši zem životem podle evangelia. Bůh vám pomáhej a žehnej.