Homilie arcibiskupa Jana Graubnera při Misse chrismatis

Drazí bratři,

dnes slavím tuto slavnostní bohoslužbu s vámi naposled. Proto vám chci především poděkovat a povzbudit vás. Děkuji vám za spolupráci na vinici Páně. Já s vámi pracoval jen krátce. Vy budete pokračovat. Nezapomeňte, že i na tom nejposlednějším místě jde o spolupráci s Kristem, který přišel jako spasitel i těch nejmenších. Někdy se mi zdá, že je mezi námi hodně únavy. Možná proto, že nevidíme výsledky a jsme zavaleni negativními zprávami. Pak se divíme, že je málo naděje. Ano, je pravda, že společnost i církev dnes prochází krizí. Zároveň je pravda, jak ukazuje historie, že nové úspěchy se rodí v krizích, zatímco krize bývají spojeny s předchozími úspěchy, které vedly ke ztrátě horlivosti a ostražitosti, ke zpohodlnění. Po slavné době Karla IV. přišly husitské války a odpadl i arcibiskup, takže Praha pak byla 140 let bez biskupa. Po třicetileté válce rozkvetlo baroko s velkými světci a nadšenou i hlubokou zbožností, která ale časem zvětrala. Pak přišla Francouzská revoluce, napoleonské války, pád papežského státu. Někteří byli oslněni svobodou tak, že se osvobozovali i od Boha a morálky. Přišel úžasný rozvoj vědy, ale s ním i vzpoura rozumu proti víře a Bohu, začátek ateismu a marxismu, k tomu průmyslová revoluce, stěhování lidí do měst, ztráta pout s přírodou a venkovskou pospolitostí, a nakonec i u nás křičeli pryč od Říma.

Z 19. století si pamatujeme hlavně neúspěchy a jsme zvyklí se na ně dívat s despektem, protože nepřineslo originální umění, které by překonalo baroko. Tvůrci se vracejí k pseudoslohům, jako by se chtěli vrátit k duchovní síle, z níž kdysi to originální umění vyrostlo. Zbožnost té doby se nám zdá jaksi upjatá. Ale všimněme si okolností a plodů, které ta zbožnost přinesla.

Patronem nás farářů je svatý Jan Maria Vianney. Mládí prožíval za Velké francouzské revoluce, kdy byli katolíci pronásledováni. Jeho rodina musela tajit svou katolickou víru. Místo studia musel sloužit v Napoleonově armádě. Znáte jeho studijní těžkosti. Brzy po svěcení ho poslali do mrtvé farnosti Ars. Za několik let se z vesnice stalo poutní místo. V posledních letech trávil ve zpovědnici až 16 hodin denně. Miloval Boha, měl otevřené oči a sloužil. To bylo celé jeho tajemství. Byl praktický. Když bylo třeba, založil dívčí školu, kterou svěřil řeholnicím, které sám vychoval. Vycházel z přesvědčení, že Člověk stvořený k lásce, nemůže bez lásky žít. Buď miluje Boha, anebo miluje svět. Kdo nemiluje Boha, přilne k časným věcem. Proto se snažil nadchnout lidi pro Boha a pak je učil praktickým krokům života s Bohem. To století má i sv. Jana Boska, Adolfa Kolpinga, Klementa Hofbauera.

Ale podívejme se do nejbližšího okolí. V naší zemi, kde Josef II. zrušil množství klášterů, vyrostla v 19. století spousta nových. Přímo tady vedle v Nerudově ulici žily dvě rodné sestry, které s další přítelkyní vyhledávaly nemocné a chudé a navštěvovaly je v jejich domech. Pro ten účel založily duchovní spolek. Kněz, který je doprovázel, je přivedl k založení Kongregace Šedých sester III. řádu sv. Františka. Získaly do užívání kostel sv. Bartoloměje a přilehlé domy, pracovaly v nemocnicích a byly vysílány i do válečných oblastí. Postavily ošetřovatelskou školu v Hradci Králové a lázeňský dům v Poděbradech. Tři z nich pozval biskup Bauer do Brna, kde založily kongregaci Milosrdných sester III. řádu sv. Františka pod ochranou Svaté Rodiny, která v meziválečném období měla téměř 400 sester. Na začátku tři.

Ke katedrále jezdíte přes Klárov, kde pan Klár vybudoval ústav pro slepce. Pro dům hledal řeholnice. Našly se čtyři české dívky, které vstoupily do noviciátu Boromejek v Nancy a vrátily se s francouzskou představenou. Z Prahy se rozšířily do Vídně a do Polska. V roce 1945 působily na 120 místech tehdejšího Československa, převážně v nemocnicích, školách a různých sociálních ústavech.

Milosrdné sestry sv. Vincence de Paul přišly z Vídně. Začaly s nemocnicí v Kroměříži. Nakonec působily na více než 40 místech v Česku.

Sestry sv. Kříže, které mají na nedalekém Žižkově nemocnici, založil P. Theodosius, sociální apoštol a švýcarský kapucín, který se rozhodl bojovat proti sociální a mravní bídě. Za nejnaléhavější problém své doby považoval vzdělání a péči o chudé. Začal školami. Když viděl, že stát se málo stará o nemocné, založil nemocnici. V roce 1940 měla kongregace ve světe deset tisíc sester v tisíci domech. Na konci druhé světové války působilo jen v českých zemích 1500 sester. A můžeme dál.

Dcery božské lásky? V čase průmyslové revoluce jejich zakladatelka pozorovala život velkoměst. Viděla dívky, které odcházely z venkova do města hledat práci. Mnohé zůstaly na ulici. Uvědomovala si, jaké nebezpečí na dívky číhá. Rozhodla se organizovat tzv. Mariánské ústavy, kde našly pomoc. Z Vídně se společnost rozšířila do Budapešti, Krakova, Sarajeva a mnoha jiných míst, u nás do Opavy, Brna, Jiřetína pod Jedlovou. A do Prahy, kde v Ječné ulici otevřely internát, školu, pensionát, dětskou nemocnici. Dosud je u nich v nájmu i naše Zdravotní škola, i když máme výpověď, protože chtějí dům opravit pro rozšíření vlastní školy. Před rokem to pro nás byl neřešitelný problém. Dnes se zdá, že už v tyto dny koupíme vhodnou budovu. Považuji to téměř za zázrak.

Školské sestry sv. Františka?Vše začalo v rakouském Grazu. Několik učitelek, které byly členkami Třetího řádu svatého Františka, začalo společně bydlet, modlit se a dávat všechny své síly k plnění svého vznešeného poslání.  Když k nim vstoupily dvě rodné sestry z Čech, bylo to již velké společenství. Tam dostaly řeholní formaci a učitelské vzdělání a po návratu zakládají konvent v Čechách. Pak staví učitelský ústav a další domy. V Praze zřizují Gymnázium, jehož budovu sestry nedávno odprodaly Arcibiskupství pražskému pro naše gymnázium. Dnes mají internáty v Praze a další pastorační centra.

Kongregace milosrdných sester III. řádu sv. Františka z Assisi v Opavě? Tři sestry třetího řádu se rozhodly žít společným životem podle ideálu sv. Františka. Ujal se jich kněz, který je zformoval. Pracovaly jako ošetřovatelky v opavské a olomoucké nemocnici a brzy v mnoha dalších. Na konci 19. století bylo 500 sester ve 32 domech.

A mohli bychom dlouho pokračovat dál. Tyto ukázky snad stačí, abychom pochopili, že úspěch medicíny v 19. století, kdy se prodloužil lidský věk o 10 let, by nebyl možný bez řeholnic, které tvořily většinu nemocničního personálu. Nebyla by tak hojná povolání, kdyby nebylo zbožnosti, která nadchla pro lásku ke Kristu a k bližnímu. Zásadní roli hráli v jejich formaci kněží. Ta povolání by nebyla, kdyby nebylo zbožných rodičů, kteří by rodili a vychovávali děti pro Boha. Vzpomeňme proto ještě první manželský pár svatořečený spolu: rodiče svaté Terezie z Lisieux. To je stejná doba.

Co mě zaujalo na paní Zélii? Narodila v důstojnické rodině a její dětství nebylo příliš šťastné. Jako dítě, byla často nemocná. Ještě víc ji trápil nedostatek lásky a něžnosti v rodině. Rodiče byli sice poctiví, měli smysl pro povinnost a nábožnost, ale byli drsní. Pánovitost a mrzutost otce působila i na matku. Zélie chtěla jako řeholnice sloužit nemocným. Když ji nepřijali pro nedostatečné zdraví, rozhodla se pro manželství, v němž se dokázala vyvarovat chyb svých rodičů a nepřenesla je do vlastní rodiny. Všimněme si modlitby, s níž vstupuje do manželství: Prosím tě, Pane, daruj mi mnoho dětí a dej, aby se ti všechny zasvětily. U pěti se toto přání naplnilo, i když až po její smrti. Ostatní zemřely předčasně. Zélie byla úspěšná podnikatelka i vychovatelka. Na prvním místě však měla Boha. Proto vychovávala ke svatosti a sama šla příkladem.

Problémy a potřeby dnešního světa jsou jiné. Protože je znáte, není třeba je pojmenovávat. Cesta k jejich nápravě má však stejná pravidla. Živá víra dala vzniknout mnoha kongregacím, když byly zrušeny kláštery. Zbožné spolky nahradily zrušená zbožná bratrstva. Po únavě spolků se mohutně rozšířila katolická hnutí. Dnes je před námi další kapitola dějin spásy. Ján neznám řešení, ale jsem jistý, že Bůh ho má připravený. Není třeba se bát, ani lidsky projektovat. Je třeba pozvat do našeho světa Ježíše, který je jediný spasitel. Je třeba se mu dát k dispozici tak naplno, aby on mohl skrze nás měnit svět. Nechejme ho dívat se našima očima, abychom správně viděli potřeby dneška. Nechejme ho sloužit našima rukama, aby svět zakoušel dotyky Boha. Světu nepomůže slabý zbožný odvar. Jen živý Bůh.

Drazí bratři, cesta k obrodě církve i společnosti není možná bez obrody rodin. Proto moc prosím o pastýřskou službu rodinám. Využijte nabídek Centra pro rodinu. Obroda rodin však musí začít u nás kněží, u nás kazatelů a zpovědníků. Když bude Bůh na prvním místě pro nás, když povedeme děti, mládež i rodiče k nadšení pro svatost, Bůh sám si je zformuje. Dá i nová kněžská povolání. Když obnovíme svůj život z víry, vykvete nová naděje. Nebojte se!