Obsah
Obsah
Portál
Přihlásit se
Arcibiskupství pražské
10. 6. 2025, 8.37
V neděli 8. června navštívil Dominik kardinál Duka rodiště blahoslaveného Jána Havlíka. Při slavnostní mši svaté přednesl homilii, ve které připomněl, že oheň Ducha potřebuje vzduch – dech života, který dává vše do pohybu.
Fotogalerie
Drazí přátelé, bratři a sestry, spolubratři v kněžské a jáhenské službě,
pozvali jste mě, abych s vámi oslavil slavnost Seslání Ducha Svatého – Letnice – v rodné vsi vyznavače víry, lazaristy Jána Havlíka.
Slavíme tyto svátky, jejichž liturgickou barvou je červená – barva ohně. Je to barva, která svou kompozicí připomíná světlo, teplo a přirozený oheň. Oheň, který k tomu, aby se rozhořel, potřebuje vánek. Slovo „vzduch“ jsme my, západní Slované, neznali – přijali jsme ho až v 19. století od východních Slovanů jako přejímku ruského výrazu „vazduch“. Náš původní výraz je však odvozený z hebrejského slova – nebo se mu alespoň podobá – „ruach“.
Všichni to vnímáme jako závan – a právě tak je to i v jazyce Písma svatého, v jazyce Abraháma, Mojžíše, ale i Ježíše Krista. „Ruach“ znamená vánek, vítr, ale může označovat i vichřici. Mohli jsme to slyšet při čtení Skutků apoštolů.
Ano, i samotný Jeruzalém, když apoštolové přijímají Ducha Svatého v podobě ohnivých jazyků, zažije prudký závan větru, vichřici, která má odvát vše zlé. Ale musíme si také připomenout, že tento Duch dává sílu – závan, který je spojen s odvahou, s odvahou Ducha, který měl odvát ze srdcí obyvatel Jeruzaléma onu zbabělost, která se projevila na Kalvárii, kde zůstali jen ti nejbližší.
Z apoštolů pouze jeden.
A tak nám blahoslavený Ján Havlík, tento seminarista, připomíná postavu Jana Evangelisty, Ježíšova bratrance, který byl o generaci mladší. Ukazuje nám – a je to výzva především pro vás, mladé – že právě mladí v sobě musí nést onu jiskru, ten oheň. Ne oheň, který spaluje, ale který hřeje a dává pocit domova.
Protože Duch Svatý je přece Duch lásky, kterým dýchá Otec i Syn.
Ale tento oheň zároveň dokáže spálit vše nečisté a nepravdivé. Proto si uvědomujeme, že Duch Svatý promlouvá a dává inspiraci velkým biblickým postavám. V jeho síle působí i samotný Boží Syn, Ježíš Kristus. V jeho síle pak jednají i apoštolové. Je Duchem moudrosti a rozumu.
Když si vzpomeneme na biřmování, na sedm darů Ducha Svatého, najednou se před námi zjevuje identita člověka – Božího obrazu, stvořeného k Boží podobě. Boha, který nám ukazuje, že celé jeho dílo je dílem moudrosti, dílem absolutní inteligence, dílem dokonalosti. A právě k tomu jsme byli stvořeni i my.
Ale není to dílo nějakého chladného rozumu – je to dílo naplněné láskou a přátelstvím. Pravda a láska vyžadují odvahu. Odvahu ve všech jejích podobách.
Není to jen odvaha k hrdinství, ale také pevnost – a to taková, která se projevuje tím, že neustoupím před posměchem a výsměchem. Je to odvaha stát, i když musím stát trochu proti všem. Je to však zároveň odvaha, která není vytržena z kontaktu se společností, protože vím, že nestojím jen sám za sebe, ale stojím i za druhé a spolu s nimi.
A právě zde vidíme, co znamená naše civilizace a kultura. Ten prvek, který se spojuje v prostoru, kde se zrodila kultura a civilizace – kde se antický, židovský a náš svět svatých národů propojují při vytváření civilizace a kultury, jež odpovídá identitě člověka – tedy člověka, kterého můžeme definovat jako rozumnou, moudrou a společenskou bytost. Bytost, která ví, že žije s druhými a pro druhé. Kéž si to uvědomíme. A zároveň víme, že musíme jednat podle své víry – jak to vystihuje svatý Tomáš Akvinský, na jehož univerzitě získal nejvyšší stupeň vzdělání i současný papež Lev XIV.
A tak můžeme v těchto papežích nesoucích jméno Lev vidět, jak tvořili civilizaci a kulturu: Lev Veliký, papež Říma; Lev III., který korunoval císaře Karla; Lev IV., který obehnal Řím hradbami, aby ho nezasáhli Vandalové a další nájezdy; Lev X., florentský rodák, který se stal symbolem vzdělanosti a umění; Lev XIII., který ve své encyklice Grande Munus myslí na naše slovanské národy a píše o svatých Cyrilu a Metodě, kde vyjadřuje svou ochranu Slovanů před pangermanismem i panslavismem, a klade důraz na důstojnost člověka, který je člověkem i skrze práci, ale nesmí být o tuto důstojnost a spravedlnost okraden. Na to pak navazuje i velký papež Pius XI., Jan XXIII. a svatý Jan Pavel II. ve dvou encyklikách.
A tak vám všem přeji, abychom s impulzem a příkladem blahoslaveného Jána Havlíka prožili skutečné Letnice. Amen.
Tisk
