Homilie pražského arcibiskupa Jana Graubnera: Velký pátek

Dozněly pašije, a my se ponořili do hlubokého ticha. Zůstáváme beze slov a bez dechu. Vždyť co bychom mohli rozumného říct, když umřel Život, když Bůh je mrtev?  Jak si můžeme vzít slovo, když na této šokující skutečnosti máme osobní podíl, když musíme přiznat, že svými činy na tom neseme těžkou spoluvinu?

V pašijích jsme viděli celou řadu viníků. Nemůžeme říkat, že za Ježíšovu smrt může ten či onen náboženský či politický vůdce, nebo nějaký národ. Ano, byl tam Pilát, který měl strach o své postavení, a proto se raději dopustil justiční vraždy, aby se zachránil. Byli tam velekněží, kteří ve jménu ochrany bohopocty vyloučili Božího Syna ze společenství církve jako rouhače, protože v něm nepoznali slíbeného Mesiáše. Byl tam Jidáš, který za třicet stříbrných prodal svého Mistra a přátelským polibkem zradil blízkého přítele. Byl tam Petr, ohnivý učedník ochotný tasit pro Ježíše i meč, ale dost zbabělý na to, aby před lidmi v nepřátelském prostředí Krista zapřel. Byli tam privilegovaní učedníci, kteří směli být tak blízko, když Ježíš prožíval smrtelnou úzkost v zahradě, ale přesto, že je už kdysi vybral k mimořádné zkušenosti na hoře proměnění, kde jim zjevil slávu, podlehli lidské únavě a nedovedli s Ježíšem v tak těžké hodině bdít na modlitbách, přesto, že je o to prosil. Jsou tam krutí vojáci, kteří v uniformě ztratili svědomí a osobní zodpovědnost, zneužívají svého postavení, dají volný průchod nízkým pudům a těší se z možnosti působit bolest bezbrannému. Jsou tam ženy, které pláčí soucitem, ale jejich cit je povrchní, protože nemyslí na příčiny Ježíšova utrpení a důsledky svých postojů. Jsou tam zástupy, které se dají strhnout k davovému jednání bez osobní zodpovědnosti a žádají smrt spravedlivého jen proto, že to dělají i druzí, proto, že jim to někdo poradil. Jsou tam šílenci, kteří volají jeho krev na nás a na naše děti. Jsou tam i lhostejní zevlouni, co myslí na sebe a hloupě si myslí, že to, co vidí, se jich vůbec netýká.

No řekněte, nenajde se tam mezi nimi i každý z nás? Ba, nenajdeme se každý z nás tak trochu v každém z těch aktérů pašijí? Ano, to hluboké ticho je namístě.

Ale je tu ještě větší důvod našeho němého úžasu. Ten, na němž se všichni provinili, volal z kříže: Otče, odpusť jim! Jeho láska je větší než všechno to zlo kolem Kalvárie. Je větší než všechno zlo lidských dějin. Je větší než naše osobní hříchy. To je poselství Velkého pátku. To je poselství křesťanské naděje. Náš Bůh je milosrdný, nekonečně milosrdný. A to je naše šance, to je šance i dnešního světa.

S tímto postojem přednášejme Bohu velké prosby dnešního obřadu. Ony nás učí mít veliké a široké srdce. Vidět svět kolem nás, ten blízký i velmi vzdálený. Učí nás v modlitbě přivádět ke Kristu všechny a utvrzovat se ve víře, že Bohu na každém z nich záleží, že Boží láska je mocnější než všechno zlo lidského světa.

Až dnešní obřad vyvrcholí v uctívání kříže, dejme průchod své vděčnosti. Boží milosrdenství si nelze zasloužit. Boží milost si neumíme zajistit, ale ono to ani není potřeba, protože Bůh nás miluje i bez našich zásluh, i přes naše chyby. On miluje a rozdává i odpouští prostě proto, že je dobrý, že je sama Láska, samo Dobro. Jeho marnotratná láska však volá po odpovědi. Kéž ten tichý úžas, co naplní naše srdce, probudí v nás touhu odpovědět na jeho lásku, a to nejen ušlechtilým citem ve chvíli rozechvění, ale i konkrétním životem doma i ve světě.

Kéž v síle samotného Krista, jehož pak přijmeme v eucharistii, uskutečníme svá dnešní předsevzetí a sami se staneme odpovědí na Boží dar, na dar Ježíše, který nás miloval až do krajnosti, který za nás dal sám sebe.