Lev XIV.: Bůh působí v hloubi, v pomalém čase důvěry

Nikoli v hluku, „ale v tichu očekávání prostoupeném láskou“ – tam zraje pravá naděje. Papež Lev XIV. pokračoval v cyklu o Ježíši – naší naději rozjímáním nad významem Bílé soboty, dnem velkého ticha a očekávání, ve kterém se naplňuje tajemství křesťanské naděje.

Úvodní text z Janova evangelia (J 19, 41-42) mluvil o Ježíšově sejmutí z kříže a uložení těla do nového hrobu v zahradě. Rozjímání Svatého otce se proto soustředilo na tajemství Bílé soboty. Lev XIV poukázal na to, že Ježíšova „nepřítomnost“ je „očekáváním, zadržovanou plností, příslibem střeženým ve tmě. Bílá sobota je dnem velkého ticha, kdy se nebe zdá být němé a země nehybná, ale právě tam se odehrává nejhlubší tajemství křesťanské víry”. Papež přirovnal ticho tohoto dne k mateřskému lůnu, které “chrání ještě nenarozené, ale již živé dítě”.

Zahrada, o níž je řeč v popisu Ježíšova pohřbu odkazuje na ztracený ráj; místo, kde „Bůh a člověk byli sjednoceni“, a “nový hrob” naznačuje něco, co se teprve má stát; „je prahem, nikoli koncem“. „Na počátku stvoření Bůh založil zahradu, nyní také nové stvoření začíná v zahradě: od uzavřeného hrobu, který se brzy otevře,“ poznamenal Lev XIV.

Bílá sobota je také dnem odpočinku, pokračoval papež. Židovské právo stanovovalo, že sedmého dne se nesmí pracovat. Syn člověka po dokončení díla spásy odpočívá. Dělá to „nikoli proto, že je unavený, ale proto, že dokončil své dílo. Nikoli proto, že se vzdal, ale proto, že miloval až do krajnosti. Není již co dodat více. Tento odpočinek je pečetí dokončeného díla, potvrzením, že to, co mělo být učiněno, bylo skutečně dovedeno do konce.“

Svatý otec se zmínil o současném stavu člověka, který se nedokáže zastavit a odpočinout si. „Žijeme, jako by nám nikdy ničeho nebylo dost. Spěcháme, abychom produkovali, abychom se prosadili, abychom neztratili vliv,“ poznamenal papež. Evangelium nám však ukazuje, že schopnost zastavit se je gestem důvěry, které se musíme naučit. Jak poukázal Lev XIV.,„Bílá sobota nás vybízí, abychom objevili, že život nezávisí vždy na tom, co děláme, ale také na tom, jak se dokážeme rozloučit s tím, čeho jsme dosáhli.“

„V hrobě Ježíš, živé Slovo Otce, mlčí. Ale právě v tomto tichu začíná pulzovat nový život. Jako zrno v zemi, jako tma před úsvitem. Bůh se nebojí plynoucího času, protože je také Pánem očekávání,“ rozjímal dále Lev XIV. I náš zdánlivě „neužitečný“ čas se může stát „lůnem vzkříšení“; jsou to chvíle oddechu, prázdnoty, neproduktivních okamžiků. „Každé přijaté ticho může být předzvěstí nového Slova. Každý pozastavený čas se může stát časem milosti, pokud jej obětujeme Bohu.“ 

Ježíš, který spočívá v hrobě, nám ukazuje mírnou tvář Boha, „který nezabírá všechen prostor“. „Je Bohem, který umožňuje jednat, který čeká, který ustupuje, aby nám ponechal svobodu. Je Bohem, který důvěřuje, i když se vše zdá být skončeno“, dodal Svatý otec. Bílá sobota – „sobota očekávání“ nás učí, že ”nejprve je třeba setrvat, přijmout ticho, nechat se obejmout omezeními“. Často hledáme okamžité odpovědi nebo řešení, ale „Bůh působí v hloubi, v pomalém čase důvěry“. Na závěr papež zdůraznil, že „sobota pohřbu se tak stává lůnem, z něhož může vytrysknout síla nepřemožitelného světla – světla Velikonoc“.

Zdroj: vatican.va