Modlitba, půst a almužna – proč?

Na počátku postní doby stojí Popeleční středa. Zaznívá při ní text z Matoušova evangelia, vyzývající k modlitbě, postu a almužně, tedy ke třem „pilířům“ postního úsilí. Proč stojí postní doba právě na těchto snahách? A proč vůbec postní dobu prožíváme?

„Když dáváš almužnu… když se modlíš… když se postíš…“ říká Kristus ve svém horském kázání. Od prvopočátku křesťanství patří tedy tento trojí rozměr k duchovnímu životu, zvláštní důraz na něj klademe právě v postní době. Má to své dobré důvody a souvisí to s vlastním smyslem postní doby jako takové.

Postní doba ve své podstatě není samoúčelná; jejím základem je přivést nás k Velikonocům, a to k Velikonocům nejen kalendářním, ale i osobním, životním. Každý pokřtěný totiž prožil v okamžiku křtu své jedinečné, osobní Velikonoce. Křest je ve své podstatě skutečným „ponorem“, jak řecký pojem baptisma napovídá, a to ponorem do hlubin Božích tajemství. „My všichni, kteří jsme byli křtem ponořeni v Krista Ježíše, byli jsme tím křtem ponořeni do jeho smrti,“ píše apoštol Pavel Římanům (Řím 6,3).

Od prvopočátku dějin církve byly Velikonoce prvotním křestním termínem – o Veliké noci přijímali katechumeni křest, tak jako dosud – dospělí žadatelé o křest jsou až na výjimky křtěni právě o velikonoční vigilii. A od prvopočátku se ti, kdo měli přijmout křest, na tuto přelomovou životní událost intenzivně připravovali – již kolem roku 100 máme doloženou dvoudenní postní přípravu pro katechumena i pro toho, kdo křest uděluje. (Odsud zřejmě pochází postní praxe Velkého pátku.)

Intenzivní předkřestní příprava se rozvinula do několika týdnů před Velikonocemi. Se zřetelným odkazem na Ježíšův pobyt na poušti se ustálila na čtyřicetidenním období (Mt 4,2; Mk 1,13; Lk 4,2). Do těchto čtyřiceti kajících dnů se pochopitelně nepočítají neděle, které i v postní době neztrácejí svůj rozměr dne zmrtvýchvstání.

Také evangelia tří postních nedělí (3., 4. a 5.) nás ke křtu vedou: Kristus jako dárce „živé vody“ (setkání se samařskou ženou – Jan 4), jako ten, který „otevírá oči“ (uzdravení slepého od narození – Jan 9), jako vítěz nad smrtí (vzkříšení Lazara – Jan 11). O těchto nedělích se také konají zvláštní obřady pro ty, kdo mají být o Velikonocích pokřtěni.

Co vlastně znamená a co přináší křest? Především a na prvním místě je to, jak zdůrazňuje mj. sv. Cyril Jeruzalémský, účast na Kristově smrti a zmrtvýchvstání, osobní ztotožnění se s Kristem ukřižovaným a vzkříšeným. A v této identifikaci s jednorozeným Božím Synem se každý pokřtěný stává Boží dcerou, Božím synem v plném slova smyslu.

Na druhém místě je to osvobození od břemene dědičné viny. Tekoucí křestní voda je výmluvným znamením tohoto očištění. Proto církev křtí ponořením nebo omytím. A zatřetí – kdo je křtem „včleněn“ v Krista, stává se součástí Kristova těla, totiž církve. Křest nikdy není výhradně individuální, solitérní záležitostí, vždycky má svůj mezilidský a církevní rozměr.

Máme tedy ve křtu zrod nové skutečnosti, nových vztahových rozměrů. Pokřtěný člověk navazuje kvalitativně nový vztah, a to vztah trojí: k Bohu coby novorozené Boží dítě, k sobě samému coby člověk osvobozený od hříchu a ke druhým lidem coby nový křesťan, nová součást Božího lidu.

Trojí aspekt postní kající praxe je tedy trojí cestou, jak tyto nové vztahy živit a posilovat: modlitba je nástroj, jak být stále blíže Bohu; postní odříkání pomáhá nastavit správný postoj k sobě samému; almužna a vůbec skutky milosrdenství posilují vědomí sounáležitosti s druhými lidmi.

Součástí každé velikonoční vigilie – ať už při ní kdokoli křest přijímá nebo ne – je obnova křestního vyznání. K tomuto okamžiku má postní doba dovést každého pokřtěného – a právě modlitba, půst a almužna jsou privilegovanými cestami postního putování.