Návrat relikvie sv. Zdislavy a Pouť litoměřické diecéze ke sv. Zdislavě

Diecézní pouť ke sv. Zdislavě prožila litoměřická diecéze „ve stínu“ osmnácti dnů, které v sobotu 30. května uplynuly od chvíle, kdy zloděj rozbil relikviář v chrámu sv. Vavřince a Zdislavy v Jablonném v Podještědí, ukradl lebku sv. Zdislavy a zalil ji do betonu. Návrat relikvie proměnil tuto slavnost nejen v připomínku patronky litoměřické diecéze a Libereckého kraje, ale také v projev vděčnosti policii za pátrání a restaurátorům za záchranu.

Fotogalerie

10

Je sedm hodin ráno. Do městyse Zdislava, do zdejšího kostela sv. Jana Křtitele, přijíždějí poutníci. Mezi prvními arcibiskup Stanislav Přibyl nebo hejtman Libereckého kraje Martin Půta. Vítá je tu místní starosta Zbyněk Fetr a čekají novináři, kteří svým zájmem o návrat relikvie i samotnou pouť doprovázejí poutníky od samého rána.

Pěšky do Jablonného

Arcibiskup Přibyl zahajuje pouť modlitbou a požehnáním v kostele, odkud zástup vyráží v čele s ostatkovým křížem sv. Zdislavy. Loni jej při příležitosti třiceti let od svatořečení paní Zdislavy vyrobil turnovský šperkař a výtvarník Jiří Urban. Na jedenáctikilometrovou cestu se vydávají poutníci s občerstvením od místních obyvatel (další je čeká za lesem). Za křížem a v hovoru s hejtmanem, mladými lidmi, poutníky i novináři, udává pokojné tempo chůze Stanislav Přibyl. To proto, že na lesní křižovatce se má hlavní poutnický proud setkat s těmi, kteří přijíždějí vlakem od Liberce. Když dorazí, nasadí už všichni ostrý krok až ke kapli nad Janovicemi. Mezi poli střídá hovor a veselí modlitba růžence, zpěv a litanie. Po společném fotografování u hradu Lemberk a zastávce u Zdislaviny studánky poutníci vstupují do Jablonného, kde je před bazilikou vítá místní duchovní správce P. Pavel Mayer. Připojují se k těm, kteří postupně zaplňují chrám.

Lebka se vrací do rukou arcibiskupa

V jedenáct hodin začíná mše svatá, při které nastane očekávaný okamžik: do baziliky se při ní navrátí relikvie, kterou zloděj odnesl 12. května a posléze ji zalil do betonu s úmyslem vhodit ji do řeky.

Úkon kajícnosti je spojený s modlitbou za odpuštění svatokrádeže. Dominikáni přikrývají boční oltář s vykradeným relikviářem plátnem, řeholnice téhož řádu jej zdobí květinami růží a místní farníci, manželé Žantovi, na něj přinášejí světlo: rozsvěcují z plamene lucerny svíce.

Pak přichází okamžik, na který čekají nejen novináři, fotografové a kameramani, ale celá zaplněná bazilika. Po necelých třech týdnech práce policie a restaurátorů ji přináší ti, kteří relikvii vyprostili z tuhnoucího betonu: Blanka Valchářová a Michal Velíšek. Předávají ji do rukou Stanislava Přibyla. Ten ji opatrně vyzdvihuje nad hlavu a umístí pod ten den trvalý a bezprostřední dohled policistů na hlavní oltář chrámu.

Přijdeme o něco?

Při promluvě Stanislav Přibyl vyzdvihuje osobnost světice i vztah věřících k jejímu vzoru života, ze kterého vyrůstá úcta k ní. Připomíná i význam a smysl relikvie „Intenzitu tohoto vztahu zesiluje. Byli jsme zvyklí, že na oltáři Panny Marie byla od roku 1908 vystavována její lebka. Před několika týdny se ukázalo, že je to jednak příliš riskantní, a současně mnoho lidí, včetně mnoha věřících, dalo najevo, že by se neměla nebo nemusela hlava sv. Zdislavy vystavovat tak jako dosud,“ uvádí arcibiskup a pokládá několik otázek: „Přijdeme o něco? Jsem skutečně zrádce a zbabělec, jsem kariérista, kterému stoupla funkce do hlavy, jak mi někteří lidé psali, když jsem se spolu s dalšími, kteří nesou za tuto relikvii zodpovědnost, rozhodl, že lebku uložíme do hrobu k dalším Zdislaviným ostatkům? 

Zaplněné bazilice pak nabízí odpovědi. „Několikrát jsem během anabáze s lebkou sv. Zdislavy řekl, že kdyby se definitivně ztratila, byla by to nenahraditelná ztráta. A to je prostý fakt. Je to jedinečná relikvie a nejde ničím nahradit. Jeví se tedy jako rozumné ji minimálně z bezpečnostních důvodů nevystavovat. Nejde o nevratné rozhodnutí, jakmile já nebo moji nástupci naznají, že je vhodné lebku vystavit, mohou tak učinit. S ukradenou nebo zničenou lebkou takové rozhodnutí udělat nelze,“ zdůrazňuje a pokládá otázku, zda bude nějak ohrožena nebo umenšena úcta ke svaté Zdislavě. „Nikoli, její hrob je doslova pár kroků od místa, kde byla relikvie dosud uložena,“ odpovídá a doplňuje: „Každý z nás máme možnost se ke sv. Zdislavě modlit, navštívit její hrob a i nadále se inspirovat jejím životním příběhem.“ Připojuje také žádost: „Prosím vás, abyste přijali toto rozhodnutí s pochopením a velmi by mě potěšilo, kdybych nemusel spolu s dalšími zažívat invektivy, které jsem vám popisoval. Ty ničemu nepomohou, jen jsou vizitkou odesílatele a pokud jsou od věřících, tak ostudou církve.“

Čtyři muži potvrzují rozhodnutí pro službu v církvi

Návrat relikvie sv. Zdislavy však nezastiňuje přijetí kandidatur lektorátu pro budoucí jáhny Jakuba Dismana a Rostislava Kadlece a kandidatur kněžství pro bohoslovce Matouše Marka a Samuela Sitkaniče. Obojí avizuje Stanislav Přibyl v promluvě.

O vážné nemoci jednoho z bohoslovců, Matouše Marka, informoval s jeho svolením arcibiskup věřící  a kněze na Zelený čtvrtek. Nyní mohl být zvěstovatelem dobré zprávy: „Matouš je po první etapě léčby leukémie a už v nemocnici říkal, že tu musí dnes být, i kdyby se měl nechat dovézt na vozíku. Naštěstí přišel po svých, protože léčba zabírá,“ sděluje se zjevným dojetím arcibiskup.

Útvar sv. Zdislavy bude napříště Územní odbor Policie ČR v České Lípě

Bouřlivý potlesk (tentokrát pro Matouše Marka) nezní v tento den v bazilice zdaleka naposled. Jako projev vděčnosti a díků policistům, kteří se na vypátrání zloděje a pak i relikvie podíleli, se rozezní, když ředitel českolipské policie Petr Rajt přebírá z rukou arcibiskupa zvláštní ocenění. „Jsem velmi rád, že jsou mezi námi ti, kteří krádež lebky sv. Zdislavy vyšetřovali. Obdivoval jsem jejich nasazení ve službě, jejich kompetenci a současně citlivost. Jsem rád, že je mohu ocenit alespoň symbolicky přiznáním čestného titulu Útvar sv. Zdislavy. V jejich službě se heslo policie „Pomáhat a chránit“ opravdu naplnilo vrchovatou měrou. Pánové, děkuji vám,“ pronáší na jejich adresu arcibiskup.

Vděk restaurátorům

Dlouhotrvající aplaus dopřávají lidé také oběma restaurátorům za mravenčí práci, při které vyprostili relikvii ze sevření betonu, do kterého ji pachatel uvěznil. Jak tito odborníci později sdělili novinářům v prvních okamžicích sami nevěřili, že se jim takový úkol podaří splnit. S takovou zakázkou nejenže dosud neměli zkušenost, ale obvykle také pracují v klidu bez časového tlaku. Těžkou hlavu měli především z tvrdnutí betonu, které nebylo možné zastavit ani zpomalit. „Věděli jsme ale, že ji musíme zachránit. Byl to strašný adrenalin," řekla médiím restaurátorka Blanka Valchářová. Společně s kolegou Michalem Velíškem pracovali na vyproštění lebky celých šestnáct hodin. „Temeno bylo uvězněné dva centimetry pod povrchem. Měli jsme k dispozici tomografický snímek. Dvě hodiny ale trvalo, než jsme se vůbec dostali k malé částečce, fragmentu lebky, protože pro nás bylo důležité, abychom ji nepoškodili," uvedla Valchářová. Zloděj také do betonu vysypal zuby, které byly původně v lebce uložené v lahvičce. Při krádeži urazil lícní kosti, které byly již dříve s křehkou a téměř 800 let starou relikvií spojeny jen voskovou výztuhou. Experti je nyní museli znovu spojit s lebkou. Tu pak ještě několik dnů vysoušeli a pozorně monitorovali, protože při zalití betonovou směsí nasákla vodou. Pracovali s klenotnickými nástroji a jak sami uvedli, na úspěchu jejich práce se významně podepsala jejich předchozí impregnace kosterního pozůstatku, kterou provedli po examinaci lebky v prosinci 2024. Díky tomu k ní nemohl beton přilnout.

Lebku podle slov arcibiskupa Přibyla uloží dominikáni do tumby poté, co bude na základě dobrozdání restaurátorů jisté, že je v dobré kondici ve vyrovnaných klimatických podmínkách. Kdy to bude zatím není jasné. 

Na závěr bohoslužby se ujímá slova také emeritní litoměřický biskup Jan Baxant, který oceňuje, že se tentokrát může účastnit Diecézní pouti bez povinností především jako poutník.  

Promluva arcibiskupa Stanislava Přibyla je v plném znění zde.