Nejsvětější Srdce Ježíšovo

V liturgickém kalendáři patří pátek po druhé neděli po Slavnosti Seslání Ducha Svatého Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu – Srdci, které planulo láskou k lidem až do krajnosti. Je to den, kdy se církev s vděčností obrací k tomuto Srdci jako k prameni života, síly a milosti.

V 17. století povolal Ježíš dvě výrazné postavy, aby světu připomněly velikost jeho lásky: kněze Jana Eudese a řeholnici Markétu Marii Alacoque. Markétě se Ježíš zjevil se svým probodeným a trním ovinutým Srdcem, zářícím světlem. V těchto vizích jí svěřil své přání: aby v církvi byla ustanovena zvláštní slavnost k uctění jeho Srdce. Přislíbil také hojné milosti těm, kdo se mu zasvětí – zvláště skrze pravidelnou eucharistickou úctu o prvních pátcích.

Ježíšovo Srdce je otevřené a zraněné. Nese stopy naší nevěrnosti, a přesto stále volá: „Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vám dám odpočinek.“ (Mt 11,28)

Srdce je biblickým symbolem lásky a vnitřního života. Slavnost Nejsvětějšího Srdce je proto i výzvou: otevřít své vlastní srdce lásce, která uzdravuje, a s vděčností ji opětovat.

„Světu vládne nevděk,“ zaznělo kdysi. Ale Boží Srdce nás vyzývá: nestát na straně nevděčnosti a lhostejnosti, nýbrž se stávat dětmi Božími, nositeli lásky a dobra. Víra není jen intelektuální souhlas – je to rozhodnutí čerpat sílu z Božského Srdce, žít z ní a s ní.

Markéta Marie Alacoque obdržela v roce 1685 tzv. dvanáct zaslíbení Ježíšova Srdce. Ta jsou určena těm, kdo budou úctu k Božskému Srdci nejen praktikovat, ale i podle ní žít – v duchu evangelia a osmi blahoslavenství.

Jan Eudes, který již roku 1643 založil Kongregaci Ježíše a Marie, se významně zasloužil o liturgickou stránku úcty k Nejsvětějšímu Srdci. Jeho texty schválili francouzští biskupové už v roce 1672. Papež Klement XIII. tuto úctu oficiálně schválil v roce 1765 a papež Pius IX. ji v roce 1856 rozšířil na celou církev.

Od té doby se tato úcta stávala stále významnějším proudem v duchovním životě církve. Papež Lev XIII. ji podpořil encyklikou Annum sacrum (1899), v níž také zasvětil celé lidstvo Božskému Srdci. Pius XI. zavedl každoroční obnovu zasvěcení o slavnosti Krista Krále a Pius XII. podal systematický výklad této úcty v encyklice Haurietis aquas (1956).

Zdroj: Catholica