Panna Maria Karmelská

16. červenec je dnem zasvěceným úctě Matky Boží zvláště tak, jak ji ctí karmelitánský řád, proto je právě tento den vzývána jako Panna Maria Karmelská. Mariánská úcta je přitom spojena s historií karmelitánské spirituality od prvopočátku.

Starozákonní texty vyprávějí příběh proroka Eliáše, který část svého působení spojil právě s horou a pohořím Karmel na severu Izraele. Zde prorok viděl „vystupovat z moře obláček velikosti lidské dlaně“ (1 Král 18,44) jako znamení Boží přízně – blížícího se deště po dlouhém období sucha. Toto vidění pozdější komentátoři křesťanské éry vykládali jako alegorický předobraz Panny Marie.

S odkazem na proroky Eliáše i Elisea (srv. 2 Král 4,25) se na přelomu 12. a 13. století – v době křížových válek – začali na biblickém Karmelu shromažďovat poustevníci, kteří své volné společenství chápali jako společnost Eliášových následovníků a žáků. Cca roku 1209 přijímají řeholní pravidla sepsaná tehdejším jeruzalémským patriarchou, a tak vzniká karmelitánský řád – společenství „Bratří svaté Panny“ z Karmelu.

Ještě před zánikem křižáckých států na Blízkém východě přicházejí karmelitáni do Evropy a zakládají zde řadu klášterů. Typické charisma nově se šířícího řádu je dvojí: kontemplace a mariánská úcta. Tu vystihuje jedno z hesel karmelské spirituality – totus Marianus, „zcela mariánský/Mariin“. Právě na Matku Boží vztahují nejen karmelitáni slova Písma: „Bude jí dána sláva Libanónu, nádhera Karmelu a Šáronu.“ (Iz 35,2)

Vnějším znamením mariánské úcty v karmelské spiritualitě je tzv. škapulíř – původně svrchní přehoz přec plece (lat. scapulae), nošený na znamení zvláštní ochrany, kterou Panna Marie (nejen) karmelitánům slíbila. Podle tradice předala první škapulíř sama Matka Boží generálnímu představenému karmelitánů, sv. Šimonu Stockovi, 16. července 1251. Proto se tento den stal svátkem Panny Marie Karmelské.