Po schválení zákona legalizujícího eutanazii a asistovanou sebevraždu ve Francii znovu zaznívá stanovisko Papežské akademie pro život. Její kancléř P. Andrea Roberto Ciucci připomíná, že odpovědí na utrpení není eutanazie, ale blízkost, paliativní péče a doprovázení člověka až do přirozené smrti.
Schválení francouzského zákona o eutanazii a asistované sebevraždě znovu otevřelo debatu o ochraně lidského života na jeho sklonku. Papežská akademie pro život, instituce Svatého stolce věnující se otázkám bioetiky a ochrany lidského života, při této příležitosti připomněla, že posláním církve je chránit lidský život od početí až do přirozené smrti a nabízet člověku blízkost i v nejtěžších chvílích.
Kancléř akademie P. Andrea Roberto Ciucci v rozhovoru pro Vatican News zdůraznil, že posláním církve je hlásat Krista, který přináší život. Připomněl také opakované výzvy francouzských biskupů, podle nichž „bratr nesmí dát smrt druhému bratru“ a skutečné bratrství je vždy ve službě života, nikoli smrti.
Podle P. Ciucciho jsou podobné zákony mimořádně závažnou otázkou, která vyžaduje široký společenský dialog i dostatek času k pečlivému zvážení všech důsledků. Připomněl také slova papeže Lva XIV., podle něhož je ochrana lidského života jednou z klíčových civilizačních výzev dneška.
Kancléř Papežské akademie pro život zároveň upozornil, že žádost člověka o ukončení života je vždy třeba brát vážně. Stejně vážně je však podle něj nutné vnímat i okolnosti, které člověka k takové prosbě vedou. Odpovědí společnosti proto nemá být pomoc při ukončení života, ale doprovázení nemocného, úleva od utrpení a pomoc, aby mohl důstojně prožít závěr života.
P. Ciucci varoval také před rostoucí existenciální a kulturní osamělostí. Připomněl, že člověk trpící vážnou nemocí nesmí zůstat se svým utrpením sám. „Jsme stvořeni k tomu, abychom žili společně a navzájem si pomáhali.“ Vyjádřil také obavy z návratu takzvané „kultury vyřazování“, před níž opakovaně varoval papež František a která hodnotu člověka poměřuje jeho výkonností či užitečností namísto jeho nezcizitelné důstojnosti.
Kancléř Papežské akademie pro život zdůraznil význam rozvoje paliativní péče jako odpovědi na utrpení nemocných. Připomněl, že právě paliativní péče dokáže člověka doprovázet v nejtěžších chvílích života a respektovat jeho důstojnost. Církev podle něj může nabídnout především blízkost po vzoru Ježíše Krista, který byl nablízku trpícím a nikdy je nenechával samotné.
Debata o závěru života by se proto neměla omezovat pouze na právní otázky či ideologické spory, ale měla by vycházet z úcty k lidské důstojnosti, solidarity a skutečné péče o nemocné i jejich rodiny.