Rok smíření v Liberci společně s rabínem Davidem Maxou

Listopadová bohoslužba Roku smíření v litoměřické diecézi bude mít unikátní podobu společné modlitby Židů a křesťanů. Uskuteční se 18. listopadu v 18.00 hodin v Krajské vědecké knihovně v Liberci.

Fotogalerie

2

Modlitbu společně povedou arcibiskup Stanislav Přibyl, apoštolský administrátor litoměřické diecéze, a rabín David Maxa, který působí mj. v místní židovské komunitě. Společně se Stanislavem Přibylem patří k pravidelným účastníkům modlitebního setkání Červená středa (25. listopadu), při níž se věřící shromažďují k připomínce obětí nábožensky motivovaného násilí a pronásledování.

Židé v Liberci

V Liberci žila před druhou světovou válkou významná židovská komunita, která se podílela na obchodním, průmyslovém, kulturním i společenském životě města. Kromě německých antifašistů pak první týdny po Mnichovské dohodě trpěla pod vlnou násilností právě tato komunita. V noci z 9. na 10. listopadu 1938, během tzv. „Křišťálové noci“, se stalo cílem útoků také židovské obyvatelstvo Liberce. Po běsnění davu zůstala vypálená synagoga, přičemž shořelo i veškeré vnitřní vybavení (částečně ohořelou se podařilo zachránit jen Tóru).

„Synagoga byla později srovnána úplně se zemí. Po válce byla v Liberci obnovena alespoň židovská modlitebna. Ve válečných letech zahynulo ve vyhlazovacích táborech více než 700 libereckých Židů a domů se jich vrátily po roce 1945 jen asi tři desítky,“ popisuje Jaroslav Šebek z Historického ústavu České akademie věd.  Připomíná také, že velký pogrom tzv. Křišťálové noci významně zasáhl svými důsledky všechny obsazené části československého pohraničí.

Na místě vypálené synagógy se nyní nachází Krajská vědecká knihovna a v jejím sousedství nově vystavěná synagoga, která byla slavnostně otevřena 9. listopadu 2000, tedy ve výroční den jejího zničení zfanatizovaným davem. „Vznik nové synagógy přesvědčivě dokládá, že zkáza a nenávist nemá poslední slovo a do života liberecké židovské komunity byl tak vedle příběhu zloby napsán také příběh nové naděje a duchovního růstu, která se upíná do budoucnosti,“ zdůrazňuje Jaroslav Šebek.  

Němci v Liberci

Z hlediska skladby obyvatelstva dominovala v dnešním krajském městě před válkou německá populace. Liberec se stal místem expanzivního technologického a průmyslového rozvoje, ale stejně tak i městem, kde se odehrávaly ostré česko-německé spory a konflikty, které pokračovaly i po vzniku československého státu v roce 1918.

V roce 1922 se v Liberci konal sjezd německých „křesťanských sociálů“, což byla jedna ze stran politického katolicismu v tehdejším československém státě. „Tento sjezd se stal jednou z křižovatek, kde proběhl zásadní názorový střet mezi zastánci a odpůrci česko-německého sbližování. Z něj tehdy vyšli vítězně příznivci česko-německé spolupráce. Postupně se však i v důsledku zhoršené sociální situace kvůli ekonomické krizi prosazovala ve všech společenských oblastech, včetně té církevní a duchovní, nacionální hlediska a prostoru pro hledání nadnárodního dialogu ubývalo,“ vysvětluje historik Šebek. Jak připomíná, ve 30. letech navíc město patřilo k hlavním centrům tzv. henleinovského hnutí, které postupně přecházelo na pozice blízké hitlerovské politice.

Vrcholem pak byla politická a národnostní krize v roce 1938, jejímž kulminačním bodem byl podpis Mnichovské dohody, na jejímž základě muselo Československo pod tlakem západních spojenců a hrozbou války postoupit své pohraničí Německu. A Liberec byl plánován jako hlavní město Říšské župy Sudety, která na obsazeném území vznikla.

Poválečná situace

Po skončení války se ve městě a okolí odehrála řada násilností proti německému obyvatelstvu, včetně násilného zabavování majetku a panovala značná nejistota z dalšího vývoje. Odhaduje se, že šest stovek Němců spáchalo v poválečném období sebevraždu. Odborné práce uvádějí, že počet vysídlených Němců z Liberce a bezprostředního okolí se pohyboval kolem tří desítek tisíc.

„V rámci nynější poutě smíření a tváří tvář dramatickým změnám, které v současné době prožívá nejen evropský kontinent, by měly být zmíněné historické peripetie, v níž se prosazoval radikální nacionalismus, nesnášenlivost, netolerance k odlišnosti a také narůstající antisemitismus, varováním i zamyšlením nad tím, abychom dokázali rozpoznat rizika, plynoucí z toho, že jsou nenávistné extrémní názory ve veřejném prostoru tolerovány a omlouvány. Je proto dobře, že arcibiskup Stanislav Přibyl inicioval tento projekt snahy o usmíření historických křivd, bolestí a nespravedlností. Nejedná se jen o nějakou historickou reflexi a úvahy nad minulostí, ale o způsob, jak reagovat i na problémy současnosti,“ uzavírá Jaroslav Šebek.