Rozhovor s matkou novokněze: Syn mě ve víře doprovází

Už více než sedm let pracujete jako ředitelka v Dětském centru Kolín. Jakým dětem zde pomáháte?

Až v pozdějším věku jsem asi přišla na to, že nejhezčí práce je ta, kde můžete někomu pomoci. Honza slouží lidem a my tady v domově také – pomáháme rodinám s postiženými dětmi. A právě to je to nejhezčí, co jsem kdy v životě dělala: když vidíte, že jim můžete nějak pomoci.

Když se v práci setkáváte s takovými smutnými a těžkými věci, čím se odreagováváte? Co vás těší dělat ve volném čase? 

Jelikož už mám dospělé děti, mám víc času sama pro sebe – a tak ráda a hodně čtu. Velkou oporou je mi víra a společenství v kostele. Nechodím tam sice každý den, ale víra je pro mě důležitá součást života.

Pokřtěná jsem teprve čtyři roky – konvertovala jsem až v dospělosti. Na přípravu ke křtu jsme chodili parta asi deseti katechumenů, podobně naladěných lidí. Dodnes se pravidelně setkáváme a podnikáme takovou malou „církevní turistiku“ – na podzim se třeba chystáme na pouť do Říma. Měla jsem obavu, že se po křtu naše cesty rozejdou, ale díky jedné obdivuhodné kamarádce, která se ujala organizace, se nám daří zůstávat v kontaktu a pravidelně se vídat. Je skvělé, že se společně dál rozvíjíme ve víře a jsme na stejné vlně. Mám z toho velkou radost a hodně to pro mě znamená.

Jak jste už zmínila, konvertovala jste až v dospělosti a křest přijala před poměrně krátkou dobou, když už byl váš syn v semináři. Za jakých okolností k tomu vlastně došlo?

Moji rodiče byli nevěřící, i když tatínek měl v dětství náboženskou výchovu – v době před válkou to tehdy bylo běžné. Také moje babička byla velmi věřící, ale tu si moc nepamatuji – zemřela, když jsem byla ještě malá.

Takže u nás doma víra vůbec nebyla. Vyrůstala jsem v době, kdy se o Bohu nemluvilo, a pokud ano, tak spíš s posměchem. Učili nás, že víra a Bůh je něco směšného, co ve skutečnosti neexistuje. A když v takovém prostředí vyrůstáte, ani vás nenapadne se nad tím nějak víc zamýšlet.

Změnilo se to až v období, kdy jsem se vdala, měla malé děti a můj manžel vážně onemocněl. Tehdy jsem se poprvé začala o víru zajímat. Doma jsem našla starou Bibli a začala ji číst, ovšem protože jsem tomu nerozuměla, četla jsem to spíš jako učebnici dějepisu. Ale přesto ve mně rostl zvláštní pocit, vnitřně jsem cítila, že „něco“ nebo „někdo“ přece jen existovat musí.

Později jsme se přestěhovali do Kutné Hory. Potřebovali jsme víc peněz, a tak jsem měla dvě práce – přes týden běžné zaměstnání a o víkendech výpomoc v hospodě. Bylo to těžké. A tak jsem si zvykla na konci týdne zajít na mši – bylo to pro mě takové uzavření uplynulého týdne, ztišení a nový začátek. A zase mi to moc pomáhalo. Postupně se ke mně přidali i moji synové. Starší později přestal chodit, ale Honza zůstal a po několika letech přišel s tím, že by se chtěl nechat pokřtít.

On byl tedy první v naší rodině, kdo přijal křest. Já sama jsem tehdy chodila do kostela pravidelně, ale neměla jsem pocit, že bych se měla nechat pokřtít taky. Až když Honza vstoupil do semináře, seznámil mě s jedním knězem, se kterým jsme se na toto téma bavili. Ten mě pozval do kurzů Beta, které organizovala kutnohorská farnost a nakonec, po dvouleté přípravě, jsem byla pokřtěná v chrámu svaté Barbory v Kutné Hoře. A jsem za to moc ráda. Cítím, že jsem díky tomu blíž Bohu. Ano, je to určitý závazek, ale jsem vděčná, že jsem tuto cestu našla.

Byla jste už u syna u zpovědi?  

Zatím ne, ale ve víře mě vede vlastně už dlouho. Často si povídáme, on mě vzdělává a je to pro mě hodně přínosné. Určitě by mě vzdělával intenzivněji, kdybych se nechala, ale já dost odolávám. Myslím, že máme s oběma syny blízký a upřímný vztah. Ale ke zpovědi…nevím.

Kdy vám syn poprvé řekl, že chce být knězem?

Syn je dyslektik. Zpočátku jsme mysleli, že humanitní obory pro něj nebudou to pravé. Vystudoval stavební průmyslovku v Kolíně a pak nastoupil na vysokou školu v Ústí nad Labem, obor zaměřený na památkovou péči. Pak ale začal uvažovat o jiných cestách, otevřel si v Liberci čajovnu a vedl ji zhruba pět let. Samozřejmě studia zanechal a věnoval se čaji.

Poté se přestěhoval do Prahy a hledal, co dál. Povzbuzovala jsem ho, aby zkusil znovu vysokou školu, ale měl obavy, že by na to nestačil. Místo toho začal jezdit po různých workshopech a osobnostních rozvojových kurzech – a právě tam se poprvé setkal s kapucíny. Pobyt u nich na něj udělal silný dojem. Řekl mi tehdy, že přemýšlí o tom, že by k nim vstoupil, ale upozornil mě, že by to znamenalo roční odloučení a žádný kontakt. To mě jako mámu samozřejmě zaskočilo, ale nechala jsem to na něm.

Později se seznámil s P. Petrem Vacíkem, který mu navrhl, jestli by nechtěl vstoupit do semináře. To už mi přišlo jako přirozenější cesta. Říkala jsem si, že než seminář dokončí a případně bude vysvěcen, uteče spousta času – kolem osmi let – a to se může stát ještě leccos. I kdyby se nakonec nerozhodl pro kněžství, měl by vystudovanou vysokou školu.

Studium syna ale moc bavilo a vždycky mi vyprávěl, co zrovna probírají. Později odjel na dva roky do Říma, do Nepomucena. A tehdy byl už rozhodnutý stát se knězem. V té době jsem to už měla i já v sobě zpracované.  Říkala jsem si, že je to jeho cesta. Pokud bude Honza dělat v životě to, co mu dělá radost a bude šťastný, budu i já.

Máte ještě jednoho syna, takže otázka na to, zda vám není líto, že nebudete mít vnoučata není asi na místě…

Můj druhý syn žije ještě doma, takže u něj nevím, nevím, zda se vnoučat dočkám. Vnoučata jsem si proto vlastně „pořídila“ tady – v Domově, kde pracuji. I proto jsem šla pracovat sem – být mezi dětmi, být jim nablízku.

Pro mě je určitě nejdůležitější, aby moji synové dělali to, co je naplňuje, co je baví a co je činí šťastnými. Jsem vděčná, že Honza našel svou cestu. Jsem šťastná, že on je šťastný.

Na svěcení bylo také mnoho neslyšících a váš syn k nim dokonce promluvil ve znakovém jazyce. Jak se k této skupině věřících vlastně dostal?

Svět neslyšících Honzovi přiblížil P. Góra, který s nimi už dlouho spolupracuje. Honza mi často vyprávěl, jak jsou neslyšící skvělí a sympatičtí lidé, se kterými je mu dobře, ale netušila jsem, jak vážně to bere. Došlo mi to až při jeho kněžském svěcení, kam přišlo snad třicet, čtyřicet neslyšících. Věděla jsem, že syn chodí na kurz znakového jazyka, ale měla jsem spíš dojem, že mu to nejde – podle toho, co říkal. A pak najednou při obřadu začal znakovat… to byl pro mě asi nejsilnější zážitek, to mě opravdu dojalo. Měla jsem z toho velkou radost. Myslím, že to překvapilo i ostatní, protože to nikdo nečekal.

Co byste vzkázala rodičům, jejichž děti se rozhodly pro zasvěcený život? Máte pro ně nějakou radu?

Myslím, že je důležité být dětem nablízku – aby věděly, že se na nás mohou obrátit, když budou potřebovat pomoc. Zároveň je ale potřeba nechat jim prostor, aby si svou cestu vybrali a prošlapali sami. Neodrazovat je od toho, nedusit je, nechat tomu volný průběh. A když je potřeba, být oporou. U nás v rodině držíme hodně pospolu, a to pomáhá.