Nového kněze má od konce června pražská arcidiecéze. Je jím P. Jan Hála z Kutné Hory, který začátkem července nastoupil do své první kněžské služby ve farnosti Vlašim. Jak na rozhodnutí mladého muže, který nevyrůstal ve věřícím prostředí, reagovalo jeho nejbližší okolí, jsme se zeptali jeho maminky Hany Hálové. Paní Hana Hálová žije v Kutné Hoře, kde pracuje jako ředitelka v Dětském centru Kolín.
Už více než sedm let pracujete jako ředitelka v Dětském centru Kolín. Jakým dětem zde pomáháte?
Do našeho centra přicházejí děti, o které se z různých důvodů jejich rodiče nedokážou nebo neumějí postarat. Nejsou to děti odložené, jak si lidé někdy myslí. Mnohé z nich trpí těžkým, často vrozeným postižením mozku – jedná se o děti s nejvyšším stupněm postižení, ležící, bez výraznějších projevů vědomí, s minimálními reakcemi na okolí.
Kromě dětí umístěných na oddělení dlouhodobé péče nabízíme krátkodobé, tzv. respitní pobyty, které májí svá pravidla, ale smyslem a základním úkolem ulehčení rodinám v péči o postižené dítě. Věkové rozpětí dětí, které do Dětského centra přijímáme, je od narození do 18 let. Dalšími službami, které nabízíme je ambulantní péče fyzioterapie a dětské lékařství pro děti a dorost a poslední služba je pobyt v dětské skupině.
To musí být psychicky nesmírně náročná práce. Jak ji zvládáte?
Zpočátku bylo pro mě skutečně velmi těžké si na to zvyknout a přijmout to. U některých dětí ale přece jen přichází určitá zpětná vazba – třeba úsměv nebo jemné otočení hlavy. Sama s nimi nejsem v přímém kontaktu každý den, ale naši zdravotníci je znají velmi dobře a dokážou rozpoznat i drobné projevy komunikace. V životě jsem vystřídala několik zaměstnání, ale ze všeho, co jsem kdy dělala, mi právě toto připadá jako nejvíce smysluplné. Práce tady mi dává největší pocit naplnění, užitečnosti a vědomí, že pro někoho skutečně něco dělám.
Až v pozdějším věku jsem asi přišla na to, že nejhezčí práce je ta, kde můžete někomu pomoci. Honza slouží lidem a my tady v domově také – pomáháme rodinám s postiženými dětmi. A právě to je to nejhezčí, co jsem kdy v životě dělala: když vidíte, že jim můžete nějak pomoci.
Když se v práci setkáváte s takovými smutnými a těžkými věci, čím se odreagováváte? Co vás těší dělat ve volném čase?
Jelikož už mám dospělé děti, mám víc času sama pro sebe – a tak ráda a hodně čtu. Velkou oporou je mi víra a společenství v kostele. Nechodím tam sice každý den, ale víra je pro mě důležitá součást života.
Pokřtěná jsem teprve čtyři roky – konvertovala jsem až v dospělosti. Na přípravu ke křtu jsme chodili parta asi deseti katechumenů, podobně naladěných lidí. Dodnes se pravidelně setkáváme a podnikáme takovou malou „církevní turistiku“ – na podzim se třeba chystáme na pouť do Říma. Měla jsem obavu, že se po křtu naše cesty rozejdou, ale díky jedné obdivuhodné kamarádce, která se ujala organizace, se nám daří zůstávat v kontaktu a pravidelně se vídat. Je skvělé, že se společně dál rozvíjíme ve víře a jsme na stejné vlně. Mám z toho velkou radost a hodně to pro mě znamená.
Jak jste už zmínila, konvertovala jste až v dospělosti a křest přijala před poměrně krátkou dobou, když už byl váš syn v semináři. Za jakých okolností k tomu vlastně došlo?
Moji rodiče byli nevěřící, i když tatínek měl v dětství náboženskou výchovu – v době před válkou to tehdy bylo běžné. Také moje babička byla velmi věřící, ale tu si moc nepamatuji – zemřela, když jsem byla ještě malá.
Takže u nás doma víra vůbec nebyla. Vyrůstala jsem v době, kdy se o Bohu nemluvilo, a pokud ano, tak spíš s posměchem. Učili nás, že víra a Bůh je něco směšného, co ve skutečnosti neexistuje. A když v takovém prostředí vyrůstáte, ani vás nenapadne se nad tím nějak víc zamýšlet.
Změnilo se to až v období, kdy jsem se vdala, měla malé děti a můj manžel vážně onemocněl. Tehdy jsem se poprvé začala o víru zajímat. Doma jsem našla starou Bibli a začala ji číst, ovšem protože jsem tomu nerozuměla, četla jsem to spíš jako učebnici dějepisu. Ale přesto ve mně rostl zvláštní pocit, vnitřně jsem cítila, že „něco“ nebo „někdo“ přece jen existovat musí.
Pomohl vám v tu dobu na vaší duchovní cestě někdo?
Chtěla jsem si o tom s někým promluvit, jenomže jsme tehdy bydleli na vesnici, kde nebyl ani kostel, ani kněz. A tak jsem začala mluvit s Bohem po svém – modlila jsem se vlastními slovy, většinou jsem za něco prosila. A najednou se některé z těch modliteb začaly naplňovat, což mě utvrdilo v tom, že Bůh existuje a že jdu správnou cestou. Dělalo mi to moc dobře – byla to pro mě velká útěcha v době, kdy onemocněli i moji rodiče a já se, spolu se sestrami, starala jak o ně, tak o nemocného manžela a malé děti. V této náročné době mi právě modlitba velmi pomáhala. Neuměla jsem to tehdy nijak pojmenovat, ale cítila jsem, že se opírám o nějakou sílu, která mi dávala smysl i sílu žít dál.
Později jsme se přestěhovali do Kutné Hory. Potřebovali jsme víc peněz, a tak jsem měla dvě práce – přes týden běžné zaměstnání a o víkendech výpomoc v hospodě. Bylo to těžké. A tak jsem si zvykla na konci týdne zajít na mši – bylo to pro mě takové uzavření uplynulého týdne, ztišení a nový začátek. A zase mi to moc pomáhalo. Postupně se ke mně přidali i moji synové. Starší později přestal chodit, ale Honza zůstal a po několika letech přišel s tím, že by se chtěl nechat pokřtít.
On byl tedy první v naší rodině, kdo přijal křest. Já sama jsem tehdy chodila do kostela pravidelně, ale neměla jsem pocit, že bych se měla nechat pokřtít taky. Až když Honza vstoupil do semináře, seznámil mě s jedním knězem, se kterým jsme se na toto téma bavili. Ten mě pozval do kurzů Beta, které organizovala kutnohorská farnost a nakonec, po dvouleté přípravě, jsem byla pokřtěná v chrámu svaté Barbory v Kutné Hoře. A jsem za to moc ráda. Cítím, že jsem díky tomu blíž Bohu. Ano, je to určitý závazek, ale jsem vděčná, že jsem tuto cestu našla.
Byla jste už u syna u zpovědi?
Zatím ne, ale ve víře mě vede vlastně už dlouho. Často si povídáme, on mě vzdělává a je to pro mě hodně přínosné. Určitě by mě vzdělával intenzivněji, kdybych se nechala, ale já dost odolávám. Myslím, že máme s oběma syny blízký a upřímný vztah. Ale ke zpovědi…nevím.
Kdy vám syn poprvé řekl, že chce být knězem?
Syn je dyslektik. Zpočátku jsme mysleli, že humanitní obory pro něj nebudou to pravé. Vystudoval stavební průmyslovku v Kolíně a pak nastoupil na vysokou školu v Ústí nad Labem, obor zaměřený na památkovou péči. Pak ale začal uvažovat o jiných cestách, otevřel si v Liberci čajovnu a vedl ji zhruba pět let. Samozřejmě studia zanechal a věnoval se čaji.
Poté se přestěhoval do Prahy a hledal, co dál. Povzbuzovala jsem ho, aby zkusil znovu vysokou školu, ale měl obavy, že by na to nestačil. Místo toho začal jezdit po různých workshopech a osobnostních rozvojových kurzech – a právě tam se poprvé setkal s kapucíny. Pobyt u nich na něj udělal silný dojem. Řekl mi tehdy, že přemýšlí o tom, že by k nim vstoupil, ale upozornil mě, že by to znamenalo roční odloučení a žádný kontakt. To mě jako mámu samozřejmě zaskočilo, ale nechala jsem to na něm.
Později se seznámil s P. Petrem Vacíkem, který mu navrhl, jestli by nechtěl vstoupit do semináře. To už mi přišlo jako přirozenější cesta. Říkala jsem si, že než seminář dokončí a případně bude vysvěcen, uteče spousta času – kolem osmi let – a to se může stát ještě leccos. I kdyby se nakonec nerozhodl pro kněžství, měl by vystudovanou vysokou školu.
Studium syna ale moc bavilo a vždycky mi vyprávěl, co zrovna probírají. Později odjel na dva roky do Říma, do Nepomucena. A tehdy byl už rozhodnutý stát se knězem. V té době jsem to už měla i já v sobě zpracované. Říkala jsem si, že je to jeho cesta. Pokud bude Honza dělat v životě to, co mu dělá radost a bude šťastný, budu i já.
Máte ještě jednoho syna, takže otázka na to, zda vám není líto, že nebudete mít vnoučata není asi na místě…
Můj druhý syn žije ještě doma, takže u něj nevím, nevím, zda se vnoučat dočkám. Vnoučata jsem si proto vlastně „pořídila“ tady – v Domově, kde pracuji. I proto jsem šla pracovat sem – být mezi dětmi, být jim nablízku.
Pro mě je určitě nejdůležitější, aby moji synové dělali to, co je naplňuje, co je baví a co je činí šťastnými. Jsem vděčná, že Honza našel svou cestu. Jsem šťastná, že on je šťastný.
Jak jste prožívala synovo kněžské svěcení? Co s vámi dělalo, když jste ho viděla při primici? Dojalo vás to? Nebo změnil se nějak váš vztah?
Asi nejvíc se mě dotklo už jeho jáhenské svěcení rok předtím, v září. Tehdy jsem si opravdu uvědomila: Tak už je jáhen. Už je to tady. Mělo to na mě silnější dopad než samotné kněžské svěcení.
To kněžské bylo samozřejmě krásné, slavnostní, ale už jsem věděla, do čeho syn vstupuje. Nebylo to pro mě překvapení, spíš naplnění toho, co už jsem v sobě nějak zpracovala. Dokonce jsme se doma dohodli, že se nebudeme dojímat. Říkal mi: Já ti poděkuju, dám ti kytku, ale nebudeme se dojímat.
Na primici jsme pozvali i širší rodinu, která jinak do kostela nechodí a kupodivu všichni přišli a byla to pro ně velmi slavnostní a výjimečná událost. Moc se jim to moc líbilo. A já jsem byla tolik zaneprázdněná tím, že jsem se věnovala rodině a starala se, aby všechno proběhlo dobře, že na dojetí vlastně ani nezbyl čas.
Na svěcení bylo také mnoho neslyšících a váš syn k nim dokonce promluvil ve znakovém jazyce. Jak se k této skupině věřících vlastně dostal?
Svět neslyšících Honzovi přiblížil P. Góra, který s nimi už dlouho spolupracuje. Honza mi často vyprávěl, jak jsou neslyšící skvělí a sympatičtí lidé, se kterými je mu dobře, ale netušila jsem, jak vážně to bere. Došlo mi to až při jeho kněžském svěcení, kam přišlo snad třicet, čtyřicet neslyšících. Věděla jsem, že syn chodí na kurz znakového jazyka, ale měla jsem spíš dojem, že mu to nejde – podle toho, co říkal. A pak najednou při obřadu začal znakovat… to byl pro mě asi nejsilnější zážitek, to mě opravdu dojalo. Měla jsem z toho velkou radost. Myslím, že to překvapilo i ostatní, protože to nikdo nečekal.
Co byste vzkázala rodičům, jejichž děti se rozhodly pro zasvěcený život? Máte pro ně nějakou radu?
Myslím, že je důležité být dětem nablízku – aby věděly, že se na nás mohou obrátit, když budou potřebovat pomoc. Zároveň je ale potřeba nechat jim prostor, aby si svou cestu vybrali a prošlapali sami. Neodrazovat je od toho, nedusit je, nechat tomu volný průběh. A když je potřeba, být oporou. U nás v rodině držíme hodně pospolu, a to pomáhá.