Skutečný příběh karmelitek z Compiègne

Na scéně Národního divadla se letos v květnu objevila opera Dialogy karmelitek. Za tímto uměleckým dílem se však skrývá životní příběh reálných osobností, světic a mučednic, obětí Velké francouzské revoluce.

Státní opera, jedna ze čtyř scén pražského Národního divadla, uvedla v premiéře 21. května letošního roku operní dílo Francise Poulenca. Nese jméno podle své literární předlohy, dramatu francouzského spisovatele Georgese Bernanose: Dialogy karmelitek. Bernanos měl původně v plánu vytvořit scénář pro filmové zpracování knihy Poslední na popravišti z pera německé autorky Gertrudy von Le Fort. Namísto filmu však bylo Bernanosovo dílo využito pro divadelní scénu. Jako libreto je využil právě Francis Poulenc pro stejnojmennou operu (vznikla v letech 1953–1956).

Von Le Fort, Bernanos i Poulenc vycházejí ze skutečného příběhu šestnácti bosých karmelitek, řeholnic z kláštera ve francouzském Compiègne, přesněji řečeno 14 řeholnic a dvou laických spolupracovnic, které však prohlásily, že chtějí za každou cenu sdílet úděl sester karmelitek. V jejich čele stála M. Terezie od Sv. Augustina coby převorka. Ta se o Velikonocích roku 1792 zeptala sester, zda by se byly ochotny společně nabídnout jako „smírná oběť“ za vztah mezi státem a církví. Ten se v průběhu Velké francouzské revoluce zhoršoval, až vyústil v tzv. „Velký teror“, jak historici nazývají období 1793–94.

V září 1792 byly karmelitky pod záminkou „osvobození od tmářství“ donuceny opustit svůj klášter. Rozdělily se do několika skupin a setrvávaly v malých ubikacích v blízkosti původního kláštera. Rok poté byly obviněny z fanatismu, deportovány do Paříže a obžalovány „z rebelie, spiknutí a útlaku francouzského lidu“. Stalo se tak 17. července 1794, den po svátku Panny Marie Karmelské.

Téhož dne bylo všech šestnáct obětí ve večerních odvezeno na popraviště. Cestou sestry zpívaly hymny a antifony z Liturgie hodin, jako by byly ve svém domovském klášteře za běžného řeholního života. V posledním okamžiku se shromáždily u matky představené, aby společně obnovily své řeholní sliby, a společně začaly zpívat hymnus Veni, Creator Spiritus. Postupně byly všechny gilotinovány, poslední z nich matka představená, která si vyžádala tuto „poslední milost“. Nejmladší z nich byla 29letá novicka Konstancie od Ježíše, nejstarší sestra Charlotte od Vzkříšení ve věku téměř 79 let.

Sestry karmelitky z Compiègne byly beatifikovány papežem Piem X. roku 1906; kanonizoval je papež František na sklonku roku 2024. Den jejich mučednické smrti – 17. červenec  je také dnem jejich liturgické památky.

Blanche/Blanka de la Force, známá z knih a opery, mezi skutečnými karmelitkami ovšem nebyla; jedná se jen o literární postavu, která spadá pod spisovatelskou licenci. Objevuje se v knize Poslední na popravišti, kterou napsala Gertruda von Le Fort roku 1931. V češtině toto dílo vyšlo dvakrát, a to roku 1941 (překlad Jan Zahradníček) a roku 2010 (přeložili Jiří Munzar a Ivan Holík). Bernanosův scénář vyšel knižně roku 1949 (rok po autorově smrti), v češtině v letech 1991 (přeložila Eva Musilová) a 1992 (jako Rozhovory karmelitánek; překlad Otomar Radina). Dílo bylo nakonec přece jen zfilmováno, a to v letech 1960 a 1984.