Slavnost Všech svatých, oslava Boží fantazie a univerzálního povolání všech Božích dětí

1. listopadu si církev připomíná všechny svaté a světice. Je to den radostné oslavy všech Božích přátel a našich přímluvců, o nichž věříme, že dosáhli plného společenství s Bohem. Tento den také můžeme znovu promýšlet vyznání víry: Věřím ve společenství svatých.

1. listopad je termínem svátku Všech svatých od poloviny 8. století nejprve na Britských ostrovech, odkud se pravděpodobně s iroskotskými misionáři šířil po Evropě. Samotná oslava všech svatých, nejprve mučedníků, později i ostatních světců a světic je však dosvědčována již na sklonku starověku; v různých částech křesťanského světa se však slavila v různé dny. Ve Franské říši byl listopadový termín zaveden z iniciativy papeže Řehoře IV. (828–844) a odsud se rozšířil po křesťanském Západě.

„Když pozorujeme život věrných následovníků Krista, dostává se nám nového povzbuzení, abychom hledali budoucí vlast (srov. Žid 13,14 a 11,10). Zároveň poznáváme nejbezpečnější cestu, po které v tomto proměnlivém světě budeme moci – přiměřeně stavu a podmínkám každého jednotlivce – dospět k dokonalému spojení s Kristem, ke svatosti,“ učí II. vatikánský koncil (LG 50), který také připomíná, že úcta ke světcům a světicím je výrazem víry v jednotu všech Božích dětí, kterou nedokáže přervat ani fyzická smrt: „církev putující“ zde na zemi je součástí jednoho tajemného Kristova těla spolu s „církví vítěznou“ v nebeské slávě.

Slavnost Všech svatých nám také ukazuje univerzalitu církve: pestrost nejrůznějších životních příběhů, zemí a světadílů, z nichž pocházeli ti, kdo dorostli ke svatosti, tato „bohatá Boží fantazie“ připomíná, že církev je tvořena lidmi „z každého kmene, jazyka, lidu a národa“ (srov. Zj 5,9), vykoupených Kristovou krví. Tato slavnost nás také může utvrdit v naději, že z cesty ke svatosti není vyloučen žádný člověk.

Papež František, který věnoval tématu svatosti, světců a světic svou exhortaci Gaudete et exsultate, rád hovořil o „svatých odvedle“ (č. 7): „Všichni jsme povoláni být svatými tím, že budeme žít lásku a nabízet každému svědectví v každodenním zaměstnání tam, kde jsme.“ (č. 14) Kristus nevěnoval svá blahoslavenství (která zaznívají v evangeliu dnešní slavnosti) duchovním „velikánům“ a „leštitelům vlastních svatozáří“, nýbrž lidem zápasícím s vlastními slabostmi i nepřízní světa, lidem často utrápeným a klopýtajícím, ale přesto doufajícím proti vší naději – lidem z masa a krve, tenkrát jako dnes.