Společenství Vstaň a choď stavělo na desáté duchovní obnově mosty

Na jubilejní desátou duchovní obnovu od 14. do 20. srpna společenství Vstaň a choď v Sedlištích, organizovanou pro lidi s tělesným handicapem i jejich chodící kamarády, přijelo devadesát účastníků.

Fotogalerie

7

Ta letošní se ještě více otevřela veřejnosti, a tak mohli lidé přijít na některé přednášky, mše svaté, koncert nebo večer chval. I tak zůstal prostor pouze pro účastníky, kteří se týden zamýšleli nad biblickým veršem z Janova evangelia: „… mají se na něm zjevit Boží skutky“.

Stejný verš promýšlel na první veřejné přednášce v úterý dopoledne P. Lukáš Engelmann, jenž je od začátku duchovním pastýřem společenství. Po ní následovala mše svatá a den zakončil písničkář Pavel Helan a promítání letního kina.

„Již několik let se snažíme oslovit i veřejnost a pozvat ji na některou část programu mezi sebe. To se i částečně dařilo,“ říkají zakladatelé Vstaň a choď Lenka a Milan Svojanovští: „Tentokrát jsme do toho více šlápli a zvali lidi na část programu více dní, zvýšili jsme propagaci a lidé toho využili, z čehož máme velkou radost.“ Na otevřené přednášky chodilo kolem 40 lidí, ale největší úspěch zaznamenal právě úterní večerní program s Pavlem Helanem, kam přišlo přes sto lidí.

„Bůh nechce, abychom obnovu dělali jenom sami pro sebe, protože toto společenství má velký potenciál oslovovat lidi kolem sebe. Dostali jsme mnoho darů a chceme se o ně dělit, rozdávat dál ten kvas,“ dodává Milan s tím, že velkým motorem pro tyto aktivity je právě P. Lukáš Engelmann. Ten také navrhl další s názvem Vyjdi ven a překvapil organizátory odvážným plánem: „Kde může být nejvíc lidí než v ZOO?“ Milanu Svojanovskému hned prolétlo hlavou, že to organizačně nebude tak jednoduché, ale podařilo se a ve čtvrtek bylo společenství v zoologické zahradě. „Měli jsme tam čas sami pro sebe a pak jsme dvě hodiny dělali aktivity pro kolemjdoucí. Nebyly to davy, ještě začalo pršet, ale byla to zajímavá zkušenost. Učíme se,“ usmívá se Milan, na kterého organizace přesunu tak velkého počtu lidí chodících i jezdících padla.  

Součástí programu a další příležitostí k setkání byla také již tradiční pouť ke kapličce Panny Marie, kterou účastníci zahájili korunkou k Božímu milosrdenství. Během tříkilometrové cesty, kterou někteří projeli na invalidním vozíku nebo prošli s berlemi, prožívali to, co během týdne – společenství, sdílení, rozhovor s knězem nebo čas využili k přemýšlení. Při mši svaté po programu pro děti, kterou sloužil místní kněz P. Jakub Vavrečka, děkovali Bohu a Panně Marii, jíž je společenství zasvěceno, za vše, co během těch deseti let dostali.

Snahu stavět mosty poznání a bořit tak bariéry strachu nebo předsudků se dařilo i na pouti. Uprostřed luk se za obcí u kapličky sešla různorodá společnost a velkou část ji tvořili lidé mimo společenství. Vzájemně se poznávali a povídali si třeba, jak se do společenství dostali. Chodící Jirka, který měl na starosti přípravu mší svatých, pronesl, že přes svoji sestru na vozíku, a jak přiznává, je za to moc rád.

Poutí ale setkávání neskončilo, mnozí pak přijali pozvání na Večer chval nebo dojeli na nedělní závěrečnou mši s farností. „Byla krásná,“ shrnul krátce jeden z pozvaných, jenž na ni přijel z Ostravy. Pak ještě dodal: „Otec Jakub je fakt dobrý! Na konci přijeli k ambonu kluk a děvče na vozíku s poděkováním farnosti za to, že tam mohou být, že je každý rok přijímá a že oni ji celý rok nosí v srdci a těší se na další setkání. Vnímal jsem od nich velkou vděčnost.“