Sv. Bruno, zakladatel kartuziánského řádu, se narodil kolem roku 1035 v Kolíně nad Rýnem do šlechtické rodiny Hartenfaust. Studoval nejprve ve svém rodném městě, později pokračoval v Remeši, kde se věnoval teologii. Kněžské svěcení přijal asi roku 1055 v Kolíně a stal se kanovníkem u chrámu sv. Kuniberta.
Na žádost remešského arcibiskupa Gervasia působil od roku 1057 jako učitel a správce katedrální školy v Remeši. Vyučoval gramatiku, teologii, filozofii, latinu i řečtinu a později se stal také kancléřem kapituly.
Po smrti arcibiskupa Gervasia však usedl na stolec necnostně žijící Manasses. Bruno se mu statečně postavil, a když viděl jeho zatvrzelost, raději z Remeše odešel. Nějaký čas pobýval v ústraní, ale i nadále se zasazoval o očistu církve. Po Manassově sesazení se do Remeše vrátil, nicméně touha po životě v samotě v něm stále sílila.
V roce 1084 odešel Bruno s několika společníky do údolí La Chartreuse nedaleko Grenoblu. Místní biskup Hugo jim věnoval půdu a podporu. V divoké krajině si bratři postavili chýše a začali žít přísným poustevnickým životem, jehož základními prvky byly mlčení, modlitba a askeze. Z této komunity vyrostl řád kartuziánů, pojmenovaný podle místa – Chartreuse (lat. Cartusia).
V roce 1090 byl Bruno povolán do Říma, aby stál po boku papeže Urbana II., svého někdejšího žáka. Pomáhal mu při reformách duchovenstva i v nelehkých časech konfliktů s císařem Jindřichem IV. Touha po samotě jej však nepřestávala přitahovat, a proto se po několika letech uchýlil do jižní Itálie, kde založil nové poustevny v Kalábrii – mezi nimi klášter „Panny Marie v pustině“ u La Torre.
Bruno zůstal až do své smrti († 6. října 1101) věrný životu v samotě a modlitbě. Před smrtí slavnostně obnovil své křestní vyznání a bratry povzbudil k vytrvalosti ve víře, zvláště v uctívání Nejsvětější Trojice a Eucharistie.
Jeho kult byl oficiálně schválen roku 1514 papežem Lvem X., a v roce 1623 papež Řehoř XV. rozšířil jeho úctu na celou církev.
Zdroj: Catholica